May 2013

Svědomí je to, co nás ničí zevnitř.

31. may 2013 at 20:18 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

ŽIVOT LZE CHÁPAT JEN SMĚREM DOZADU, ALE ŽÍT JEN SMĚREM DOPŘEDU.

Uděláme špatnou věc. Nemusíme si to uvědomit hned, ale udělali jsme chybu. U normálních lidí to vyvolá různé pocity a pak začneme litovat. Pak zjistíme, že svědomí je to, co nás ničí zevnitř.
Jakoby těch věcí, co nám ubližují zvenku nebylo málo. Jakoby nebylo dost utrpení, které si nezpůsobíme sami. Příroda nám ještě musela dát svědomí, abychom se trápili minulostí a litovali svých činů. Někdy je to dobře, ale někdy jsme až moc svědomití, až moc na to, kolik naše tělo unese.
V šesté třídě mi zřejmě přeletělo před nosem celé letadlo. Začla jsem dělat věci, které bych jinak nedělala. Začala puberta. Asi, neumím si to nijak vysvětlit. A udělala obrovskou chybu. Moment, já nic neudělala, ale všichni, co tam byli si myslí, že ano. Nedokážu jim to vysvětlit.. a trápí mne, že mi nevěří. Na jednu stranu si říkám, že hlavní je, co se skutečně stalo, ale moje svědomí mne nutí nad tím pořád přemýšlet. Hlavně večer...
Tedy, poslední měsíce už tolik ne, ale předtím ano.
Zjistila jsem, že svědomí je věc, která nás pomalu, ale jistě ničí zevnitř. Příroda nám dala touhu přetočit čas a chtít všechno změnit. Dala nám tu bezmoc, když zjistíme, že to nejde. Dala nám toho opravdu dost. Dobrého i špatného, asi aby nebyl život nudný. Tomu všemu rozumím, ale má svědomí vlastně vůbec nějakou kladnou stránku?
Musíme se s tím pocitem naučit žít. Teď záleží jak těžké to doopravdy je.

Tumblr_llmhjzvzc01qeew2bo1_500_large

Něco očekávat a být zklamán, nebo nečekat na nic a být překvapen?

30. may 2013 at 19:52 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

JAKÁ JE HRANICE MEZI PŘEKVAPENÍM A ZKLAMÁNÍM?

Seděla jsem na lavičce a očekávala jeho příchod. Uběhly dvě, tři minuty... až byla půlka p
přestávky pryč. Byla jsme si jistá, že přijde. Ale on nepřišel.
Možná opravdu existují nějaké magické síly. Nebo je to jen "zákon schválnosti", protože když nic nečekám a jsem smířená, že se nestane nic úžasného, stane se ještě něco více skvělého, až mi to dá jistotu pro další den a pak můžu být zklamaná.
Myšlenka na tento článek, jako pokaždé, mne napadla přesně když jsme narazila na zkušenost, která se mi už stala. Neměla bych se už poučit?
Přihodilo se to určitě každému z vás. Zklamání, překvapení. Jaké dvě odlišné věci, ale přitom jen pár sekund může rozhodovat, budeme- li zklamaní, či překvapení. Jak tenká je ta hranice? A jak ovlivnit který z těchto pocitů bude zalévat mé tělo?
Moc se ptám. Moc. Moc na to, kolik dokážu unést a jestli chci spát, nebudu se tím zabývat. Ale zklamání jsou asi od toho, aby jsme byli více překvapení, až se o to někdo bude snažit. Po jednom pádu se musíme zvednout. Musíme? Ne, nic nemusíme, nebo jo? Ano, musíme chtít se zvednout. Zase jsem se zamotala do svých myšlenek.
Není tedy lepší nic nečekat a být překvapen? Na druhou stranu - pocity ovládají naše těla, těla neovládají pocity. A zkoušet oklamat samu sebe je ta největší hloupost. Samu sebe nemůžeš překvapit, když se o to snažíš. Teď záleží, jestli budeš překvapený mile, nebo nemile.

Tumblr_md66bt9l6b1qb4o9po1_500_large


Můj dnešní školní den.

29. may 2013 at 20:38 | Hani. |  Deníček.

HVĚZDY NEMŮŽOU ZÁŘIT BEZ TEMNOTY.

Nějak mne začaly bavit deníčky.
I když vlastně ani nevím co pořádně psát, protože nějak nevím, kde začít.
Začněme třeba tím, jak dneska byly klidné hodiny. A víte proč? Kamarádka odešla domů a já sama zůstala ve škole. Tedy, sama... No, prostě učitelky nás chválily a my byli spokojené, jelikož se to moc často nestává. My jsme hodná třída, ale tolik průšvihů v tak velkém měřítku... to je snad školní rekord.
V pondělí budeme mít sportovní den. Co jsem komu udělala? A kde je ten déšť když ho potřebuju? Běhat před celou školou... mě to stačí před holkama ze třídy, natož před klukama a ještě z dalších ročníků. To bude něco.
V chemii jsme dělali laborky. Hmm, nikdy, ale nikdy mne nenechte dělat pokusy. Dnes jsem totiž polila kamarádčin papír kyselinou chlorovodíkovou HCl, která sice měla jen asi 4%... ale víte jak jsem se lekla? Hlavně co s kyselinou, že jo. Pak když jsme se učili o ředění kyselin. Učitelka poznamenala, že mě ji ředit nenechá, protože bych to udělala obráceně. (Samozřejmě si ze mne utahovala...) :D
Po dlouhé době jsem zavítala na facebook a potvrdila přátelství několika lidem. Děkuji všem, co si mě přidali a pokud jste tak ještě neučinili, tak můžete kliknout sem a je to. :)
Pomalinku končím. Půjdu si dám můj milovaný čaj a učit se na další písemku z češtiny. Ještě jsme se na to ani nemrkla...

Tumblr_lw3hyngtgh1qiaqpmo1_500_large


Dnešní den v jednom článku.

28. may 2013 at 19:05 | Hani. |  Deníček.

ŽIJEME JEN JEDNOU? TO JE LEŽ, ŽIJEME KAŽDÝ DEN.

Dnešní den začal nepěkně. Vstala jsem pozdě a pozapomněla spoustu věcí, protože jsem pospíchala do školy. Nechtělo se mi vstávat a vlastně se ani nedivím, protože jsem večer zjistila, že dnes píšeme pololetní práci z angličtiny a já neumím nic a proto jsem nespala moc dobře. Tedy, neučila jsem se. Něco umím, ale nezopakovala jsem si to. Nakonec z té písemky mám dobrý pocit - přecejenom je to předmět, který mi nejvíce "sedne".
Konečně vysvitlo sluníčko. Samozřejmě, jako na potvoru muselo dneska, když máme pracovky a chodíme plít. Nenene, dneska pršet nemohlo. Plení, jako takové mi ani tak nevadí, jako spíše 9.B, která si z nás z druhého patra dělá legraci. Přišla jsem ale na to, že pokud mne to bude bavit, uteče hodina mnohem rychleji.
Včera jsem asi hodinu trávila vytvářením vzhledu mého tumblru, ačkoli s ním pořád nejsem spokojená. Nevím no, musím vymyslet jak to oživit. Chtěla jsem něco, co by vyjadřovalo mou dobrou náladu, ale jestli se to povedlo, to nemůžu říci.
Zítra snad nepíšeme písemku z ničeho, jen desetiminutovku z matiky. Je zvláštní, že si na to vždycky vzpomenu při psaní článku. Pamatuji si hodně věcí, ale úkoly a písemky, to si zapamatovat nedokážu. Moment, máme úkol. Hmmm...
Tím asi zakončím moje nudné povídání o mém dnešním dni. Baví mne to psát, protože si vzpomenu i na detaily, které jsem zapomněla - třeba na domácí úkol. No, tak si zatím užívejte ten slunečný den, protože asi všichni potřebujeme sluneční paprsky. Nebo ne? :)



Déšť.

27. may 2013 at 19:27 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

MILUJI USÍNÁNÍ ZA ŠUMĚNÍ DEŠTĚ...

Poslední dny postrádám sluníčko i modré nebe. Kdykoli se podívám ven, vidím provázky vody jak se spouští odněkud z vrchu, vítr jak ohybá dtromy na zahradě a šedé mraky, které přináší další vodu a míří přímo nad náš dům. Občas probleskne. Sedím naproti monitoru, koukám ven. A přeju si, aby déšť ustal.
Někteří v něm vidí cosi hezkého a tajemného. Neříkám, že nevydržím hodiny koukat na déšť. V mladším věku jsem to ráda dělávala - otevřela dveře, sedla si na schody a pozorovala kapičky vody padající na schody pod mýma nohama. Nevím, jak jsme to dělala. Celkově mi chybí doby, kdy jsem se uzavřela do svého světa, zapomněla na realitu a čas, hrála si. Jak jsem mohla koukat na déšť i celé odpoledne. Pořád je v něm ale cosi tajemného a sálá z něj pochmurná nálada. Teda, přijde mi to tak.
A když hrmí? Pocity jsou smíšené. Protne- li tmu blesk, často mi naskakuje husí kůže. Někteří se v bouřce vyžívají, zato já radši zalezu pod deku až po uši. Fascinuje mne to, to ne, že ne. Neumím se ale ubránit pocitu.. Moment, jak se vlastně cítím? Bezmocná?
Netuším.
Vážně nevím, co mi na bouřce a dešti připadá tak děsivého. Přitom nejkrásnější procházky jsou v dešti. Pokud nezmokneme a nemrzneme, samozřejmě... ale pěkně pod dešníkem? Proč ne.
V dešti vidím cosi tajemného. V bouřkách zase pochmurnost a strach. Neznamená to ale, že nejsem fascinovaná provázky spouštějící se z výšky na zem. Slunečné počasí, ale i blesky a hromy mají něco do sebe. Myslím, že každý si k nim musí najít cestu. A jestli ji nenajde, bude se s rozmary přírody muset smířit..

Tumblr_m92ibvmneg1rbw1a4o1_500_large


Tak jsem četla, že titulek článku nesmí být prázdný...

25. may 2013 at 21:31 | Hani. |  Deníček.
Ahoj.
Ano, dneska se zase nezmůžu na nic víc, než na deníček.
Nemoc neustává a já jsem ráda, že vydržím chvilku na počítači. No, chvilku - jsem tu už skoro 2,5 hodiny. Pořád odepisuji ja ty úžasné komentáře a dělám prezentaci. Nechce se mi do ní, ale patlat se s tím nebudu.
Dnes jsem navštívila pár obchodů a vyhlédla si nové kousky, které bych ráda zařadila do svého šatníku. Nic jsem si nekupovala, jelikož se chystám na "výlet" do Plzně. Dobře no, pojedu asi dvě hodiny k lékaři... takže to moc výlet nebude. Ale plánujeme s rodiči jít do kina na Fast & Furious 6, na to se moc těším. Snad se najde i ten čas na obcházení obchodů...
Včera jsem nakonec do školy šla. Litovala jsem, když jsem dopsala desetiminutovku z matematiky, byla jsem ráda, když jsem přestávky trávila s ním. Vlastně on byl jediným důvodem, proč jsem do školy šla.
Počasí, které teď panuje nad naší vesničkou je pod psa. Pořád prší, nebo fouká a je zima a kousek od nás dokonce sněží. Je to k vzteku, nebo ne?
Ha, dávají Star Trek. Přiznám se, koukám se na to jenom proto, že má Sheldon ráda Spocka...
Mimochodem, nedávno jsem založila profil na facebooku, přes který bych chtěla komunikovat s blogery a celkově s lidmi, které neznám. Najdete ho v menu, nebo můžete kliknout sem. Doufám, že se vám něco ukáže, protože ten odkaz píšu z hlavy... :) Budu ráda, když si mne přidáte. :)
Někdy si připadám, že žiju ve městě, kde jsou normální lidé napůl vyhynulý druh. Jen hrstka se zatím drží a nemění se pod tlakem machroviny a swagu. Jsem snad jediná, kdo nemá swég a je mu jedno, kolik bude mít přátel na fb, nebo lajků na asku?
Radši se nad tím nebudu zamýšlet. Tato myšlenka by mi mohla zkazit příjemný večer. Chci si ho užít. Tak si ho užijte i vy. :)



Jsem unavená z toho, jak jsem unavená.

23. may 2013 at 21:22 | Hani. |  Deníček.

#SICK

Ahojte. :)
A je to tu zase. Změnu počasí vždycky odnesu nějakou tou rýmou, ale ta teď přišla v tu nejméně vhodnou dobu. Vtipné na tom je, že společně se mnou jsou nemocní i moji spolužáci z "naší" řady - jako vždycky. Takže celá třída se pere s nějakou tou bolestí hlavy a podobnými věcmi. Znáte to..
Zítra píšem z matematiky a já neumím nic. Chci do školy, ale nějradši bych také zůstala doma. Nějakou slovní úlohu se snad naučím. Nejhorší je, že se mi do ničeho nechce - kromě psaní článků a brouzdání po internetu, i když mne z toho bolí hlava.
Víte co? Nechávám to být a nebudu bojovat s emocemi. Prostě ne, protože tuhle válku nikdy nemůžu vyhrát... Je jen škoda, že jsme na to přišla až teď. Nemůžu všechno řešit, nechám to být a něco z toho bude. Buď dobrého, nebo špatného. Tak uvidíme.
Koukání do monitoru je jak dobrovolné mučení. A to jsem se ještě neučila tu matiku. Hahaha. Uvidíme, kdo se bude smát až dostanu špatnou známku. Já teda ne.
To je asi vše. Nechci vyprávět všechno, bylo by to až moc dlouhé. Přecejenom jsem vzůru více jak 12 hodin. A za tu dobu se toho událo vážně dost.

Large

Láska nezná hranice.

22. may 2013 at 21:33 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

LIDÉ SI VŽDYCKY NAJDOU DŮVOD, PRO TĚ NEMÍT RÁDI.

Pročítala jsem si časopis, který jsme si koupila asi po sto letech. Narazila jsem na článek, který mne inspiroval k napsání tohoto článku. Chci se vyjádřit k dnešní společnosti (jak už jste si asi všimli, tak velmi ráda píšu články na téma společnost) a k tomu, jak řeší homosexuály.
Možná si řeknete, co já, jako čtrnáctileté děcko může něco vědět o takové věci. Mám na to svůj názor a ráda bych se o něj podělila a případně se zamyslela nad vnímáním okolí.
Každý den procházím po chodbách školy. Určitě alespoň jednou slyším slovo "gay" nebo i ty horší výrazy. Z postoje se stala nadávka. Proč? Co je na těchto lidech tak špatného?
Dřív jsem nepřemýšlela nad faktem, že by někdo z mého okolí mohl být homosexuálem. Než jsem přišla, že jím někdo skutečně je. Když mi to bylo oznámeno, chvilku jsem přemýšlela a pak jen prohodila "no a co". Ten konkrétní člověk byl sám o sobě tak úžasný, že tyhle věci řešit nemusím, nemůžu a ani nechci. Otevřelo mi to oči a z předsudků, které jsem měla kvůli těm nadávkám, se stala úcta. Nikdy jsem proti nim nic neměla, ale určitě jsem tak někoho oslovila.
Myslím, že by společnost neměla řešit tito lidi a ani toto téma. Ačkoli já do něj teď taky přizpívám. Můj postoj k těmto lidem je rozhodně kladný. Ti, co to přiznali museli být velice odvážní. Jsou to lidé, stejně jako já, stejně jako my všichni. A nemůžou za to, tak by se za to neměli stydět. Protože každý má něco a měli bychom se snažit tyhle lidi více poznat, než abycom se jim smáli, nebo něco podobného.
Přece jde o povahu a ne o to, zda je homosexuál, nebo ne. Nemyslíte?

167935_1276111398340_1696620988_534485_3724090_n_large

Určitě na ně máte nějaký názor. Byla bych ráda, kdybyste se o ně se mnou podělili o váš pohled na toto téma. :)


Úsměv

21. may 2013 at 20:51 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

JSOU VŠICHNI LIDÉ, KTEŘÍ SE USMÍVAJÍ DOOPRAVDY ŠŤASTNÍ?

Procházím se po pokoji a rozhlížím se kolem. Přemýšlím, jaké téma je pro dnešní den to správné. Pak jsem se podívala do zrcadla a našla jsem, co jsme hledala. Téma na můj nový článek bude úsměv.
Podle mého názoru by se měl každý den začít s úsměvem. Pak mi celý den přijde hezčí a veselejší.
Směju se ráda, směju se všemu. Snažím se ve všem vidět pozitiva. I když někde nejsou, víra v lepší zítřky mi pomáhá překonat přehážky. Dělám blbosti a některé věci bych asi neudělala, kdybych nad nimi moc přemýšlela. Ale říká se, že na sklonku života litujeme co jsme neudělali, než co ano. A tak toho dělám až moc, protože nechci litovat. Žijeme jen jednou.
Úsměv nás doprovátí celým životem. Pokud se neusmíváme my, tak naše okolí. Na fotkách se většina lidí snaží vypadat hezky a tak ukazuje své zoubky. Chceme se ukázat v lepším světle. Abychom si, až se podíváme zpátky, připadali hezcí. Asi. Nevím to jistě. Já zatím fotky moc neprohlížím, ale našla jsem jednu z druhé třídy, kde se ani jeden z mých spolužáků neusmívá. Ani já. Ale proč?
Tím mne napadá, že úsměvy na fotkách jsou vlastně falešné. Stejně jako úsměv, když vás něco uvnitř bolí. Neztrácí náhodou úsměv svou hodnotu, pokud je falešný?
Úsměv je snad nejsnadnějším projevem emocí, dá se snadno napodobit, ale podle mého je veliký rozdíl mezi přirozeným a umělým smíchem, nebo úsměvem. Pláč se moc dobře napodobit nedá, ale smích jsme někdy napodobovali všichni. Ale není většina úsměvů kolem mne nepravá? Není to jen zástěrka pro nějaké vnitřní trápení? Aha, další otázka, na kterou neznám odpověď a asi ani znát nebudu. A proč? Protože by mi stejně neřekli pravdu, myslím tím ty, kterí něco skrývají. Nahodili by svůj falešný úsměv a dělali, jakoby nic.

Tumblr_mgqfakse421rywy3ko1_400_large


Chyby dělají lidi lidmi.

20. may 2013 at 21:53 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

NĚKDY JSME JAKO HVĚZDY. PADÁME, ABYCHOM NĚKOHO UČINILI ŠŤASNÝM.

Seděla jsem u monitoru a četla si nové tweety. Při informatice na to mám nejvíce času. Poslouchala jsem mého spolužáka. Po chvilce naslouchání jeho broukání a nadávání sprostými slovy, že mu nejde nainstalovat Adobe Flash Player jsem to už nevydržela a pustila mé myšlenky ven - ústy. "Bože, ty jsi zkaženej!" jakmile jsem toto slovní spojení dořekla, uvědomila jsem si, jakou pitomost jsem vyslovila. Podíval se na mne divným výrazem a mě došlo, že jsem to asi říkat neměla. Proč? Protože každý může mít svoje chvilky.
Odlepila jsem svůj nos od počítače a nachvilku najela na moji prezentaci s jedním úvodním slidem. Rohlédla jsem se po třídě. Zamyslela jsem se a došla jsem k závěru, že každý je nějakým způsobem zkažený. Můj spolužák se třeba snaží napodobit a přizpůsobit se, já neustále někoho otravuji kvůli půjčování mobilu, protože chci tweetovat. Moje nejlepší kamarádka zase neumí žít bez facebooku. Dnešní doba lidi kazí. Každý má své chyby.
Krásu jsme si vytvořili sami. Kdybychom nevyzvedali krásu modelek a nevynalezli Photoshop, svět by byl jiný. Všichni by byli hezcí. Jsem snad jediná, kdo hledá vnitřní krásu??
Po každém dni stráveném na tomhle světe dojdu k nějakému závěru. Snažím se z toho poučit.. a víte na co jsem přišla? Lidi, kteří mne obklopují vlastně tvoří nového člověka. Díky nim se snažím poučit z jejich chyb a špatných rozhodnutí, snažím se vyrovnat se svým vnějším já a vytvořit člověka, který bude sám se sebou spokojený a večer před spaním, když si zrekapituluje den, aby si mohl vzpomenou na okamžik, kdy někomu pomohl. A byl na sebe pyšný. Chci, abych byla vyrovnaná a spokojená sama se sebou. Možná to nejde, ale za zkoušku to stojí. V mém věku asi každý hledá sám sebe. Já našla mojí fyzickou stránku, ale netuším, vážně nevím, jak najít tu psychickou. Ta v zrcadle není vidět..
Dnes jsem zjistila pravý význam spojení "Chyby dělají lidi lidmi". Každý nějakou chybu má a na tvém okolí je, aby je přijmuli, nebo se naučili respektovat. každý nějakou chybu udělal a ještě jich určitě hodně udělá. Ale není čas se zabývat minulostí, nebo promarníme přítomnost.

Tumblr_lmdjt92ish1qjpmnko1_500_large