June 2013

Netuším, jaký nadpis by tenhle článek vystihl.

30. june 2013 at 22:25 | Hani. |  Deníček.

DENÍČEK JE OBČAS POTŘEBA.

Ani nevím, jak se mohlo stát, že jsem se k psaní článku dostala až teď.
Zítra mne čeká zubař a ani se mi tam moc nechce. Zuby mám sice rovné a bez kazů...nemůžu si stěžovat. Ale přece jenom, doktoři celkově... brr.
Pak plánujeme návštěvu u babičky. Moc se těším, už jsem ji neviděla... dva měsíce? Netuším, nemám odhad. Nedovoluji si to ani tipnout. Radši.
Když budu u babičky, budu si moci vyřídit na facebooku co potřebuji a třeba i s někým skypovat. Podle mého štěstí nikdo nebude online. Takže, kdyby si někdo chtěl volat, můžete mi napsat jméno do mailu. Můžete být v klidu, nikde ho zveřejňovať nebudu. :)
Co jsem těch... minimálně patnáct hodin dělala? Tolik a teď si nemůžu vzpomenout na nic, o čem by se dalo psát.
Říkám si, že když mám teď ty dva měsíce volna, klidu, mohla bych začít dělat to, co chci a na co nemám čas při chození do školy. Třeba už v několika článcích zmiňovaná hra na kytaru. Nebo konečně začít cvičit. A nebo obojí. Podle mého kamaráda se ale trvá na kytaru naučit asi devět měsíců. A cvičení... prostě je to výzva. Žijeme jen jednou a já bych si mohla zkusit cvičit déle než dva dny. Nebo čtyři. Moment, vlastně jednou... ne, to by se mohlo prodloužit. :D
Nechám tohohle kecání o ničem. Zítra vás čeká znovu nějaký smysluplnější článek. Haaa, brousím si zoubky. :D
Můžete mi také psát na ask. Budu ráda. :)

Kawaii Village | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

To je tak, když cítíš něco, co nedokážeš popsat.

29. june 2013 at 19:31 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

JAK SUNDAT BRÝLE S RŮŽOVÝMI SKLY?

Prázdniny začaly, mám za sebou dalších deset měsíců školní docházky.
Napadá mne, kolik věcí kolik jsem nenapsala, které jsem neudělala, které jsem nestihla, které jsem nepostřehla, které jsem prostě neudělala. Napadá mne tolik věcí, které jsem dělala zbytečně, které jsem dělat nemusela, které jsem dělat nechtěla. Čím více přemýšlím nad uplynulými deseti měsíci, tím více zapomínám na přítomnost. A i na tuto skutečnost poukázaly některé blogerky, které mi napsaly komentář k minulému článku. Budu-li se trápit minulostí a budoucností, promrhám přítomnost, za kterou se pak také budu trápit.
Mou mysl okupuje pocit, který nedokážu popsat. Skrz růžové brýle nevidím tolik věcí. Napadá mne, že by na lásku měli vymyslet léky. Aby se člověk dokázal snadno odmilovat. Aby se netrápil. Aby se nestyděl, aby se zbavil těch pocitů, které teď pociťuji. Ale o tomhle psát nechci. Přesto se skrz mé zaťaté zuby derou tyto slova ven. Přesto se napříč mým zaťatým pěstem derou ven jednotlivé prsty, které následně píší tyhle slova. Slova o lásce. Slova která nechci slyšet. Slova, která nechci vyslovovat, která nechci číst. Sejde z očí, sejde z mysli. Prý. Má mysl bývá ale zaneprázdněna právě přemýšlením o těhle věcech a nevím, zda si bude schopna najít něco jiného. Nebo někoho jiného.
Svět se točí na druhou stranu. Motá se mi hlava. Moc. Více, než dokážu vydržet.
Nejsem schopna myslet na něco jiného. Nejsem schopna myslet na někoho jiného. Jak dlouho musí scházet z očí, aby sešel z mysli? Jak dlouho to bude trvat?
Další otázky. Moc, moc otázek. Nikdo mi nedá odpověď. Nikdo mi ji nedá, dokud se nezeptám.
Chci mít jasno.
Tolik toho chci. Tolik toho nedostanu. Tolik toho dostat nechci. Tolik toho dostat nemůžu.
Mažu slova. Mažu celé řádky. Proč nemám někde v hlavě tlačítko delete? Proč stejně jako mažu písmenka nemůžu smazat vzpomínky?

Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Poslední den v osmém ročníku.

28. june 2013 at 21:26 | Hani. |  Deníček.

START OF HOLIDAYS. WHY?!

Ze všech stran se na mne chrlí slova typu "Prázdniny! Konečně!". Popadá mne pocit, že jsem snad jediná, kdo se na ně netěší.
Moment, vlastně trochu ano. Čeká nás spousta výletů s rodiči, spaní do odpoledne, bdění do půlnoci. Spaní hlavně. Ale právě teď vidím skrz ty růžové brýle zamilovaných jen samá negativa. A špatné autobusové spoje. A nejen to. Také ta moje povaha, budu se trápit, že mi prázdniny utíkají rychle až z nich nezbude nic. Polovinu volna přitom strávím trápením se, jak čas rychle běží.
Dnes vysvědčení. Ani mi nedošlo, že ho dostanu, nedochází mi, že ho mám. Nedochází mi, že prázdniny začínají. Tolik mi toho nedochází... a jak moje vysvědčení dopadlo? Dve dvojky. Ach ta matika a fyzika. Jsem ale vcelku spokojená, průměr mám pořád celkem dobrý.
Nuda je mocná. Takže bych znovu poprostila o nějaká to povyražení v podobě otázky na asku. Založila jsem si nový, aby můj starý nikdo nešmíroval. Budu ráda za každý dotaz, který oplatím, bude-li tam podpis. :) Takže můžete psát na http://ask.fm/HannieMeow/..
Určitě pište vaše askové profily, přidám si vás do sledování a budu lajkovat. :)
Nemůžu uvěřit, že to byl dnes jen jeden den. Jen jeden. Jak moc je čas relativní. A moc dobře vím, že když si přeji, aby čas šel pomalu, běží rychlostí Usaina Bolta a naopak.
Jaké jste měli vysvědčení vy? :)

Untitled

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Nesuď knihu podle obalu!

27. june 2013 at 19:44 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

NESUĎ MNE PODLE MINULOSTI! JÁ UŽ TAM NEŽIJI...

... To se říká. Já osobně se opravdu snažím člověka poznat. Jednou jsme to ale neudělala. Nebo to neudělala pořádně. A jak to dopadlo?
Vrátím-li se k workshopu... spolupracovala tam s námi jedna slečna s klukem. Oba vypadali tak nějak jinak, a navíc měli svůj humor, který jsme my Češi nechápali. Přišli mi takoví moc namyšlení, chvilkama moc blázniví. Tedy, do včerejška.
Stáli jsme na parketu a snažili se co nejlépe bavit. Přišli k nám dva němečtí kolegové. Když začal jeden z nich tancovat, padla mi brada. Bavil se se mnou a já pochopila, ja moc zlá jsme byla. Styděla jsme se za sebe, za svoje názory. A jak moc mne mrzí, že je tohle poslední workshop a že už nemám moc času je poznat.
Začal tancovat Shuffle a pak Moon Walk. Koukala sem na něj s údivem, s pocitem neuvěřitelného naštvání na samu sebe. Pak jsem omylem vrazila do jeho kamarádky a i přes to, že ona mluvila německy a já česky jsem přesně věděla co mi říká. Smály jsme se tam a když jsme an sebe pak začaly mluvit anglicky, pochopila jsem její názory, její humor. Pochopila jsme její osobu. Pochopila jsem jí.
když pak přišlo loučení, hned jsem šla ty dva obejmout. protože se mi prostě po nich stýská. Dali mi lekci. Poučili mne, i když o tom třeba ani neví. Chtěla jsem jim to říct, ale moje přemýšlení bylo na nule. Nemohla jsem ze sebe dostat slovo. Jediné co jsem mohla, bylo napsat jim komentář. Česky, ale byl tam. A když viděli, jaký byl dlouhý a já se jim to snažila vysvětlit, děkovali mi. Přitom já bych měla děkovat jim. Za to, že mne poučili a změnili můj pohled na svět. Udělala jsem chybu. A hodně velkou.

Tumblr | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Jaké to bylo na workshopu?

26. june 2013 at 17:53 | Hani. |  Deníček.

"... Are you scared of this forest?" "Yes" "It looks like that SlenderMan Game... "

Nasedla jsem do auta s taškou a kufrem na kolečkách. Slunce vysvitlo a já tušila, že to bude skvělý den. I když mou mysl tížila ta neuvěřitelná tíha pocitu, že půjdu do školy pak už jen dva dny, s úsměvem na tváři jsem se vydala vstříc novým vzpomínkám, novému dni.
Jako vždy workshop započal kolektivní hrou. K mému udivení mne to bavilo. Vždy jsem je nesnášela, ale tyhle tři dny jsem si je vyloženě užívala. Po obědě přišla na řadu předlouhá prezentace našich prací od minulého srazu. Každý deset minut, ale stejně to trvalo dlouho. Na konci už nikdo z nás nebyl schopen udržet pozornost, ale to k tomu asi patří. Všichni včetně mne svoje výsledky prezentovali před všemi do mikrofonu. Jakoukoli chybu moji čestí kolegové okomentovali a když ne, rozesmáli se. Přijde mi zvláštní, že jsme se spřátelili spíše s německou polovinou než s lidmi, kteří mluví stejným jazykem.. Asi se někteří rádi povyšují nad dětmi ze základky.
Přeskočím-li několik aktivit, dojdeme k tanečnímu battlu a bobříku odvahy. S jednou němkou jsme byly vyslány do lesa. Při povídání o tom, že to vypadá jako ze SlenderMan hry se k nám přidala i druhá skupina. Komunikace aglicky mi nedělala potíže, angličtina celkově mi problémy nedělá, ale najít ty správná slova tak rychle? Docela složité. Zjistila jsem, že jedna věc je mluvit s učitely a psát si před sociální sítě, jiná mluvit. Tolik chyb...
Dále musím vylíčit něco jako divadelní scénky. Ajaj, zní to příšerně. Ale tak to vůbec nebylo... vyhráli jsme soutěž a myslím si, že se nám to vážně povedlo. Měla jsem hrát expřítelkyni němce, se kterým jsem se potkala a byla na něj naštvaná. A jako třešničku jsme přišli na to, že mu mám dát facku. Celá ta situace samozřejmě byla složitější, ale pochybuji, že by toho doopravdy někoho zajímalo.
O čem se ještě musím zmínit je karaoke večer. Jediný kdo zpíval do mikrofonu jsem byla já, jeden učitel, pak občas moji kamarádi a jinak nikdo. Němci seděli, jedli a koukali. Ale jedni šli zpívat. Musím se přiznat, že němčinu jako jazyk moc nemusím, ale Marteria rapuje božsky. Už dříve se mi několik písniček líbilo a když jednu zazpívali, tak jsem prostě musela fandit, ne? Ještě když ji to tak šlo. :)
Pak už jen okrajově připomenu polštářovou bitvu po chodbách, bdění do rána a hledání Karla Hasiče. Němečtí ale nepochopili, proč hledáme "Karla Firemana"...
Poslední workhop končil. Předtím jsme ale ještě stihli nalepit si na záda papírky a každému tam napsat něco o něm. A pak už to rozloučení.... Bylo to tak smutný. Objímala jsem spoustu lidí, se kterými jsem se bavila třeba poprvé, ale.. Dobře, přiznám se, brečela jsem jak želva. Tak moc mne to mrzí, že to končí. Že se už s nimi vídat nebudu. Budou mi chybět. Bude se mi stýskat. Vzpomínky ale zůstávají a navíc bude ještě to pokřtění knihy na podzim... tak snad se s nimi ještě někdy setkám. :)
Abych se přiznala, je mi z toho pořád smutno a hrnou se mi slzy do očí. Když k tomu přidám zétřejší poslední zvonění deváťáků, čekejte povodně. :D

Na konec přidávám tu písničky kterou němci zpívali. Líbí se mi hlavně ten text. Také počkám až budou fialové mraky...
A komentáře k mé osobě od německých kamarádů i českých spolužáků. Jejich slova, jak napsaná, tak řečená mne vážně dostala. Děkuju jim. ♥

reu

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Postřehy z workshopu.

25. june 2013 at 8:11 | Hani. |  Deníček.
Ahoj. :) Protože vcelku dobře chytám WiFinu, rozhodla jsem se vám přiblížit nějaké postřehyze včerejšího dne. Vlastně ani nevím, čím začít. Třeba odhalením identity tohoto blogu mou kamarádkou. Mám z toho opravdu moc velkou radost, protože se ráda rejpu v tom, co píšu. Samozřejmě těžká ironie. Musím se přiznat, že jsem toho moc nenaspala. Vlastně bych si dala ještě dva až tři dny spánku. Probírali jsme, jak by výsledná kniha měla vypadat. Průvodcem, barvy, citace. Na barvách jsme se celkem shodli. Některé podrobnosti budeme probírat dnes. Abych se přiznala, chtěla bych být v té knize citovaná. Na projektu pracujeme dvě školy z Česka a dvě z Německa. Zjistila jsem, že není ani takový problém v jazykové bariéře. Někteři jsou ochotni si se mnou pokecat. Problém vidím v tom, že jsme jediná základní škola a zatímco nás němci berou dobře, 'čeští kolegové' si snad vyloženě užívají každou naši chybu. Nevím proč, ale krom jedné vyjímky jsou všichni takoví... nejsou vstřícní, nechtějí nám v ničem pomoci a přijde našich výstupech chytají neovladatelné záchvaty smíchu. Teď si uvědomuji, že se radši budeme sažit překročit jazykovou bariéru než předsudky a vlastní pocit nadřazenosti. Když to vemu z opačné strany, ráda mluvím anglicky a protože jsem podle slov blízkých hodně ukecaná, snažím se nasmolit více jak čtyři roky učení se anglických slovíček v jednu rozumnou větu. Když dovolíte, opustím od psaní článku. Právě teď bych radši jedla Chocapic s mlékem, než koukala do tabu. Navíc se asi ani najíst nestihnu.

Poslední workshop.

23. june 2013 at 19:57 | Hani. |  Deníček.

CO SE BUDE DÍT DALŠÍ TŘI DNY?

Zítra mi začíná poslední workshop. Konec projektu. Je mi to líto, ale na druhou stranu zkusím odhodit stydlivost a s někým se seznámit. Moje angličtina sice není nejhorší, ale jisté rezervy samozřejmě mám. To je možná důvod, proč na mne vždy němeční kolegové koukají, jako bych nemluvila Anglicky, ale jihoafrickým nářečím.
A víte na co se těším? Na podzim bude poslední sraz, na kterém pokřtíme naší knížku. A někde tam bude i mé jméno, jako jméno autora. A pak samozřejmě na večery, grilování i na karaoke večer. :)
Na workshopu budu do středy. Nevím, jestli má cenu přednastavovat články. Poraďte mi, prosím. :)
Na komentáře samozřejmě odpovím, ale až se vrátím. Sice s sebou beru mého věrného přítele tableta, ale psát články je vždy nadlouho a komentáře? Věčne mi padá WiFina a s mým slovníkem bych asi všechny pohoršila. Ale na mail mi psát můžete, omluvíte- li mé chyby, které dělám, protože mne tab nestíhá.
Abych se vyjádřila k minulému článku, jsem ráda, že jsem ho napsala. A děkuji všem, kteří mne podpořili. Vím, že netušíte o co jde, ale dozvíte se to v nejbližších dnech. Ve středu, možná ve čtvrtek. Možná hned po tom, když budu mít dostatečný signál a dost trpělivosti.
Půjdu si zabalit nějaké ty svetýrky na večer a košile s krátkým rukávem na odpoledne. Stejně vím, že se mi to do kufru vejde jen na cestu tam, zpátky bude kufr překypovat. Tak proč oblečení omezovat? A jedno tričko navíc mne nezabije...
A ještě něco. :) I já jsme podlehla askovému šílenství.. nuda je mocná. Budu ráda, když se mne zeptáte. :) http://ask.fm/hannie..
Užijte si zbytek večera. :)

(100+) Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Jak zastavit čas?

23. june 2013 at 0:18 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

Dva dny. Jenom dva dny...

Nedokážu to pochopit. Jakto? Jak se stalo, že půjdu jen dvakrát do školy? Vymýšlím, jak se do školy dostat alespoň na jednu přestávku. Jak stihnout všechno co jsem nestihla. Od pondělí do středy si budu užívat na projektu. Těším se tam, poslední workshop. Ale, pak mi zbývají jen dva dny. Čtvrtek, poslední zvonění, pátek, vysvědčení. Proč? Musím alespoň na to poslední zvonění, kluky v kvádru si nemůžu nechat ujít. A pak? Dva měsíce tady. V Díře. Špatné spoje autobusů mi nepomáhají. A navíc, když je kamarádka měsíc pryč, za kým budu jezdit?
Ano, potřebuju si postěžovat. Protože se už dva týdny snažím najít způsob jak zastavit čas. Moje nadšení klesá, když mi má mysl říká, že to nejde.
Srdce, nebo rozum? Vždyť já vlastně ani nemám na výběr...
Přemýšlím nad těmi pomluvami co by o mě deváťáci roznášeli a pak mi dojde, že oni tam už nebudou. Hlavou mi bleskla ta bláznivá mylšenka. Myšlenka, na kterou bych zbírala odvahu týden. Nemám co ztratit. Snad jen moji důstojnost. Důstojnost mi ale nikdo nevezme, když budu silná. Jak silná ale dokážu být?
Lidé z devátých ročníků, kteří by se na mne dívali skrz prsty už nebudu tolik potkávat. Možná bych to vážně měla zkusit.
Hledám odvahu. Hledám odvážnější stránku sebe samé. Někde tam je. Někde schovaná. Tak dlouho mi bránila tohle udělat. Udělat tolik věcí. Musím přemoct pocit nejistoty a jít do toho. Buď a nebo. Tahle chvíle jednou musela přijít. A tady je.
Z chyb se poučím.

November. | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Hudba.

21. june 2013 at 19:09 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

MILUJU TEN POCIT, KDY ZPÍVÁM, NEBO HRAJU A NEVNÍMÁM ČAS. ZAPOMÍNÁM NA VŠECHNO ZLÉ ALESPOŇ NA TĚCH PÁR OKAMŽIKŮ, KDY HRAJI.

Nasadila jsem si na uči má velká, růžová sluchátka a najela na můj nejoblíbenější seznam skladeb. Zavřela oči. Přemýtala jsem nad svými myšlenkami, nad svými pocity. Ve slovech Taylor Swift a Eda Sheerana jsem nacházela svůj příběh. Tahle písnička je snad napsaná pro mne.
Zamyslela jsem se nad uplynulými sedmi roky. Roky, kdy jsem jezdila po celé republice, učila se texty a vstávala o víkendech v osm na soustředění. Kdy jsem stála ve Španělském sále před hromadou lidí a jako soprán vyzpívávala vysoké tóny. Všechno se mi vrací.
Jak to může být dlouho? Hodně dlouho. Moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem se od té doby neviděla. Ještě před celým výběrovým sborem jsem zpívala v místnosti asi o dvanácti lidech. Tenkrát jsme byla rozdělena do druhého hlasu. Kvůli ní jsem přešla do sopránu, sama, nikomu jsem to neřekla a nikdo si toho nevšiml. V sopránu jsme zůstala. I když odešla.
Ty dny, kdy jsem z okna viděla světýlka před kostelem a my zpívali koledu. Ty dny, kdy jsem ťukala na koncertě do mikrofonu, protožeb jsem si to chtěla zkusit. Když jsme zpívali na kongresu, když jsme byli v čele EU. V uších se mi opakují jejich slova.
Jezdili jsme na přehlídky a hádali se s ostatními sbory, i když jsme obdivovali jejich výběr písní. Jak jsme s kamarádkou tancovaly po prázdném bytě, když nám ho přidělili. Sami dvě v prázdném bytě. Jak jsem jela dvanáct hodin v autobuse do Itálie, jak jsem chodila do vody i když jsem nesměla, jak jsem se hádala, kdo bude sedět u okna. Jak jsem fotila přes okno s bleskem, i když z těch fotek nic nemám, jsou to vzpomínky.
Byli jsme na vrcholu. Možná jsme ani nemohli být výše.
Tak moc mi to chybí.
Mohla bych tu popisovat všechno. Celých těch sedm let. Pamatuji si všechno.
Milovala jsem to. A pořád zpívám ráda.
A proč jsem odešla? Bylo to náročné. Skoro každý víkend soustředění. Celodění - od devíti nebo osmi až do šesti, nebo sedmi. Byla jsem unavená, ztratila jsem chuť zpívat s ostatními.
Minulý rok mi to přerostlo přes hlavu a oznámila, že končím. Celé dny jsem brečela, ale vlastně mi spadl kámen ze srdce. Po mém odchodu odešla další velká spousta lidí. Zjistila jsem, že je vážně něco v nepořádku.
Když slyším Enyu, vzpomenu si, jak težké bylo naučit se ten text. Neučila jsme se ho doma, ale v osmi letech jsem komolila anglická slova. Ale nikdo to nepoznal. Tleskali nám. Zpívali jsme s Hudbou Hradní Stráže. Nahrávali jsme CD. Podívali se na Pražský Hrad. Vzpomínky zůstávají. Sice už nechodím do sboru, ale hudba pořád bude mou součástí. Zpívat budu dál a pořád budu toužit o plném sále, jaký jsme měli dříve. Ale celý příběh je hodně dlouhý. Je toho tolik, na něco jsme určitě zapomněla.
Sice nejsem nějaká extra zpěvačka. Nemusím být virtuóz. Stejně budu zpívat a hrát, protože mne to baví. Protože to je můj koníček a protože to miluju, protože to chci dělat. A pak mi nejde o to, jestli budu nejlepší.

Mohla bych rozebírat nejmenovaného, jak dokonale umí hrát, ale to bych tady seděla hodně dlouho. Tak radši použiju něco záživějšího.

Letos jsem poznala tři kluky. Chodí k nám už dlouho, ale já jim nevěnovala pozornost. Pak jsem se s nimi začala kamarádit a zjistila, že hrají a mají vlastní kapelu. Jejich žárnr mi nesedl, neměla jsem k němu žádný vztah. Jejich videím jsem se smála. Pak se mi ale otevřely oči.
Zjistila jsem, že oni nehrají proto, aby byli slavní. Oni hrají proto, že je to baví. Našla jsem zalíbení v jejich hře a nezáleží mi na žárnru. Snažím se jim pomoci a sdílím jejich videa, aby si je lidé poslechli a pochopili, že existují lidé, kteří to dělají s láskou. Kteří hudbu milují. Líbí se mi, že to dnes ještě někdo dělá. Že někdo dokáže milovat hudbu tak, jako oni.
Poučila jsem se. Obdivuji je za to, jak vystupují. Nikdy bych to do nich neřekla. Obdivuji je za to, že to dělají i přes výsměch. I přes to všechno to vydrželi a za to si zaslouží respekt a klobouk dolů.

Hudba dokáže změnit život. Dokáže změnit pohled na svět. Dokáže připomenout dávno zapomenuté. Přála bych si, aby tyhle pocity pocítil každý.

M♛ | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Poslední dny v osmé třídě.

20. june 2013 at 22:16 | Hani. |  Deníček.

SHRNUTÍ MÉHO DNEŠNÍHO DNE.

Sedím v tmavé místnosti, přemýšlím nad dnešním dnem. Co všecho se stalo. Co všechno se nestalo.
Pamatujete na literární soutěž, do které jsem psala článek? Vyhrála jsem. Po úspěchu mé zamilované básničky minulý rok přišel další úspěch. Moje jméno napsané v první kolonce. Mám z toho radost. Ten článek mi dal opravdu hodně práce.
Druhý úspěch jsem dnes zaznamenala o hudební výchově. Ne, nebudu psát jak mi nejmenovaný hrál na klavír mou nejoblíbenější písničku. Ne. Mluvím o další soutěži. Konečně jsem mohla využít sedm let teorie i praxe ve sboru a má skupina ve zpěvu zvítězila. Nejde mi ani o to vítězství, jako spíše o pocit znovu zpívat před někým. Ne jen sama doma kvílet do monitoru, když nikdo není doma. Neříkám, že jsem zpěvačka, to vážně ne, naopak si myslím, že jsou mnohem lepší, ale dokáže to potěšit.
Ach ano, samochvála smrdí.
Zítra mne společně s celou školou čeká tůra. Nevím, co jsem komu udělala. V pátek pochoďák, od pondělí do středy jsem na projektu a do školy už jdu jen ve čtvrtek. Krátí se mi čas, nestihnu to. Neříkám, že bych udělala co mám v plánu, kdybych měla třeba měsíc, ale ten pocit, že to skončí je neuvěřitelně nepříjemný.
Zítra jsem tedy asi hodinu u kamarádky a pak tedy jdu. A na prostest jdu v džínech, jestli nebude horko jako dnes. Ani na sportovním dni jsme je neměla, i když pochybuji, že zítra potkám nějakého deváťáka.
Jakkoli mi přijde déšť ponurý, stejně jsem ráda, že dnes přišel. Blesky, hromy, vítr ohýbal stromy. Ale teď je v mém pokoji příjemně a já bych snad mohla usnout. I když by mi to asi problém nedělalo i tak.

Stějně je ta písnička nejlepší. ♥

Now I'm dreaming, will ever find you now? I walk in circles but I'll never figure out. What I mean to you, do I belong. I try to fight this but I know I'm not that strong. And I feel so helpless here. Watch my eyes are filled with fear. Tell me do you feel the same. Hold me in your arms again. ♥

I NEED YOUR LOVE | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png