July 2013

Některá slova prostě nikdy nebudou dávat smysl.

31. july 2013 at 21:43 | Hani. |  Deníček.

SPATLANINA.

Při každém novém slově mačkám delete a vzniká mi z toho prázdný, smysluplný článek. Koukám do toho plného prázdna všude kolem sebe. Protentokrát mi všechno dodává inspiraci, ale klávesy pod prstama poslušně utíkají a vždy napíšu něco, co mi nedává moc smyslu.
Mám husí kůži, i když je tu teplo. Slyším tu televizi tak hlasitě, ale přitom už více ubrat nejde. Nové reklamy, které pozbývají smyslu a pořady, které nevidím celé a tak nechápu pointu, i když je zcela jasná. Píšu slova, která slyším.
"... Vypadáš jako modelka", slyším z televize, i když je prakticky potichu. Dávají seriál, který jsem jako malá měla hrozně ráda, i když jsem neviděla všechny díly. Vzpomněla jsem si na spolužáky, kteří se bavili o Faktoru Strachu, ale já nikdy neměla potřebu se na to koukat. A můj článek se znovu otáčí jiným směrem, než si přeji.
Slova, která napíšu se mi před očima mění v bláboly hodné nějakého batolete, které se plazí po klávesnici. Znovu a znovu opakují slovo "modeling" a já nevím, proč mi to tak hrozně vadí. Jako když jsem v knize pořád četla "usrkne", ale nikdy tam nebylo napsáno "upije".
Začínám postrádat ten známý pocit. I když vím, že se v tom obrovském davu lidí budu cítit sama, chci mezi lidi. Lidi, se kterýma se neznám. Všichni jsou ale pryč a já se za týden chystám také. Připadám si sama, můj mobil teď používám jen k zapisování názvů písniček do poznámek a poslouchání písniček, když běhám. No jo, já dneska nebyla běhat. A tohler je typický příklad článku, který se řítí jiným směrem.A to dvakrát!
Cokoli, co napíšu se mi nezdá. Nevím, co to je, ale tenhle článek je moc dlouhý na to, abych ho znovu smazala.
Prosím, uznejte snahu. Já tu kecím už asi hodinu, ale jediné, na co se zmůžu je tohle. Inspirace dost, možná... možná potřebuji ubrat televizi a pořádně se zamyslet.

:)..

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Prý je to empatie.

29. july 2013 at 21:58 | Hani. |  Střípky z mého života.

MOJE POCITY, KDYŽ JSEM POTKALA JEDNU PANÍ, KTERÁ MI NAJEDNOU ZMĚNILA POHLED NA CELÝ SVĚT.


Jak jsem slíbila v článku o mé návštěvě v Plzni, píšu tenhle článek. Píšu ho sice pozdě, ale... nechtěla jsem nad mojí reakcí moc přemýšlet. Nevím sice, jestli to ustojím. Ale můžu to zkusit.

Vyjíždíme z parkoviště v Plaze. Mé oči směřují do velké, růžovo-bílé igelitky s králíčkem. Nová košile. Miluju nakupování a pokaždé, když navštívím nějaké větší město (které má více obyvatel, jak Díra, nebo Jáma), musím si něco koupit v oblíbených obchodech, které u nás nejsou.
Přijíždíme do Mekáče. Dostaly jsme s mamkou velkou chuť na zmrzlinu a obě víme, že oříšky a čokoláda je ta nejlepší kombinace pro dnešní horký den.
Vystupuji a na nos si nasazuji moje brýle s anglickou vlajkou na sklech ve tvaru srdíčka. Hodily se mi k mému oblečení a tak jsem si pyšně (s vědomím nové košile v autě) pochodovala pro ledové potěšení.
Stojíme ve frontě. Mé oči skáčou od McFlurry k jahodovému shakeu. V tom uslyším hlas nějaké paní, která se snaží projít skrz dav čekající na občerstvení. Polovina ji ignoruje, polovina jí vychází vstříc. Je menšího vzrůstu, na nosu brýle. Díky silným sklům působí její oči větší. Prostupuje mnou zvláštní pocit.
S hadříkem v ruce prostuluje ještě asi dvakrát. Nemohu ji přestat pozorovat a mé tělo zalévá jakýsi tíživý pocit. Jsem nesvá. Nedokážu popsat, jak ta paní vypadala a jak na mne působila. Můžu akorát napsat, jak jsem se cítila.
Stojím mimo frontu, všechna moje radost se vytratila v nenávratnu. Mamka s bráchou se blíží se zmrzlinou a já se snažím nadechnout se natolik, abych se uklidnila.
V tom se paní znovu blíží. Prochází kolem malého miminka v kočárku a něco na něj mluví. Dítě na ní nechápavě kouká s viditelným strachem v očích. A to mne dostává na kolena.Paní prochází kolem mne. Začínám špatně vidět, jelikož mám slzy v očích. Usměju se na ní a ona mi úsměv krátce oplácí.
Rychlím krokem vycházím ze dveří. Potkávám tam několik kluků mého věku, kteří na mne nechápavě koukají. Nasazuji si svoje brýle, přes které mi není vidět do očí. Nebo spíše, přes které nejsou slzy.
Nastupuji do auta, zmrzlina pomalu začíná tát. Zvedám brýle, snažím se kousek ujíst, nemám ráda, když se zmrzlina roztejká. Mamka se na mne podívá. Když vidí, že brečím a ptá se proč, nejsem schopna jí odpovědět, protože toho nejsem schopna.

Mám za to, že se lidská duše odráží v očích. Vím, že to asi nebude 100% pravda. Mám ale takový pocit.
Když jsem se podívala do očí strejdovi, když byl opilý, ten pohled ve mně vzbudil ty pocity, které jsem cítila. Když se podívám do očí mamce, když jsme na výletě, vidím, že je šťastná. Pohled do očí té paní mne ale odzbrojil. Mou mysl zalil takový pocit lítosti a já to nedokážu pochopit. Viděla jsem ji poprvé a naposled. A stejně se mnou dokázala udělat tohle.
Vypadala, že bude nějak nemocná. Mamka se mne snažila uklidnit tím, že mi připomněla, že ona je vlastně šťasná. Pracuje v mekáči.. a vzpomněla jsem si, když mamka učila jednu holku, která byla na vozíku. Chodila do zvláštní třídy, která poskytovala útočiště těm, kteří by měli jezdit do vedlejšího města do školy speciální. Slyším maminčina slova, když mi říkala, jak byla šťastná z podpisu Michala Davida, který jí obstarala, když měla teta narozeniny a zaplatila si ho tam. A já tady toužím o podpis někoho z 1D, nebo jiných hvězd, které ona ani nezdá.
Je mi z toho smutno.
Stejně jako ta holka, co ji mamka učila, i ta paní, je šťastná. Je smířena s tím, jaká je. Ale i tak jsem si poplakala. A pořádně. Vlastně jsem ani neviděla, když jsem znovu vystoupila z auta a vstupovala do Zoo. Je to jedna ze skutečností, nad kterou budu ještě dlouho přemýšlet.
Při pomyšlení na tu zkušenost se mi znovu hrnou slzy do očí...
Ptám se maminky, proč brečím kvůli někomu, jako je ta paní. Odpověď mi připomněla jendo slovo, které napsala paní učitelka do jendoho spisu (nebo něčeho takového..) když jsem podávala přihlášku na gympl. Empatická. Nidky jsem, nepřemýšlela nad tím, že bych taková byla a pořád mi to ke mě nějak nejde. Ale ať už je to cokoli...
... jenom při pomyšlení na tu situaci se to všechno vrací.
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Dnešní děti.

27. july 2013 at 23:00 | Hani. |  Témata, které jste mi navrhli.

DNEŠNÍ DĚTI CHTĚJÍ RYCHLE VYRŮST.

Už skoro deset let sdílím tento svět se sourozencem. Už skoro devět let sdílím svět se čtrnácti lidmi v jedné třídě. Už skoro patnáct let sdílím svět s mými rodiči, nebo spíše oni sdílí svůj svět se mnou.
Za tu dobu se má povaha určitě změnila. Ať už jakýmkoli směrem. Poslední asi dva roky pozoruji jakési nepochopitelné chování mladších dětí, než jsem já.
Začněme třeba letošní šestou třídou. Ty holky toho mají za sebou více, než já. Nosí se jako princezny, vozí se jako královny. Přitom já bych na jejich místě měla z ostudy kabát. A rovnou dva.
Dalším je třeba právě můj bráška. Když si vzpomenu na sebe ve třetí třídě, byla jsem v lecčems stejná. Živě si ale pamatuji, jak jsem žalovala na spolužáka, protože mne označil za kravku. Dnes můj mladší brácha používá slova, která jsem tenkrát ani neznala.
Konče mými spolužáky, kteří po čarodejnicích přišli do školy s pořádnou opicí. Skoro všichni. Plánují, jak budou pít na rozlučce, ale já nic takového neplánuji. A rozhodně s do toho nenechám vtáhnout. Kolik spolužáků kouří, kolik se s tím veřejně chlubí. Jsou na to pyšní. Jsou pyšní na to, že o nich celé město drbe, kde, s kým a jakým způsobem. A je jim jedno, že s tím člověkem se viděli poprvé. Já si tady lámu hlavu s tím, že piju mokačíno v prášku, přitom jedna z mých kamarádek si s mamkou dá frťana a společně plánují párty s alkoholem. Teď nevím, kdo z nás by se měl cítit špatně.
Kdybych měla naplnou pusu mluvit o dnešních dětech, asi by tento článek nabyl obrovské délky. Je zajímavé, jak moc si v tomhle jdu proti sobě. Jsem vlastně taky dítě. Ale myslím, že na některé věci mám ještě čas.
A to znám jednu holku, co je všude v tomhle okolí známá tím, že... dělá věci, které by dělat neměla.
Dnešní děti? Chtějí hodně rychle vyrůst. Chtějí, aby jim bylo dvacet. Ale dvacáté narozeniny je teprve čekají, zatímco patnáct už nikdy mít nebudou.
Neříkám, že jsem svatá. Ale o mých průžvizích budu psát někdy jindy. Počkám, až vzniknou zase nějaké nové, aby to stálo za to. Samozřejmě že budu bránit samu sebe, jako každý. Ale já nemám zapotřebí pít, kouřit a bůhví co dělat, abych měla kupu falešných kamarádů, kteří si nebudou pamatovat předešlou noc a všude všechno vytroubí. Ale kamarádi, co nedělají takové věci se hledají pořád hůř.

Facebook

Nechci tímhle článkem někoho urazit. Rozhodně to nemyslím zle, jen se pozastavuji nad tím, jak se moji spolužáci chovají, jelkož oni se někdy chovají opravdu nevhodně. Neberte si to, prosím, osobně, je to spíše postěžování si na lidi kolem, které znám. Vás soudit nemůžu a ani nebudu, vás neznám. Ale je ano.

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Krátké shrnutí návštěvy Plzně.

25. july 2013 at 19:54 | Hani. |  Deníček.

PLZEŇ.

Zdravím.
Konečně jsem se dostala k napsání dalšího článku. Včera jsem navštívila společně s mamkou a bráchou zologickou zahradu, kde se mi moc líbilo. Mají to tam nově zrekonstruované a přes to, že se většině mých vrstevníků už v zoo nelíbí, mě se líbí. Koukat se na sněžné levharty, nebo na šimpanze přece můžeme v každém věku.
Včerejší den jsem si celkově hodně užila. Do Plzně jsme vlastně jeli kvůli zápisu, mamka studuje a jela se zapsat. Prokombinovali jsme to s kavárnou, kde jsem si koupila velké cappucino a další asi hodinu jsem strávila čekáním na mamku u počítače v hale. Ale když sečtete kafe, weheartit a twitter - čas utíká rychleji. Navíc jsem si pak koupila novou košili v Tally Weijl, s límečkem a krátkými rukávy. Skvěle vypadá ke kraťasům. Po minulé zkušenosti s kvalitou fotek sem ale radši fotky dávat nebudu. Teprve uvidím, jestli přidám fotky jednotlivých zvířátek ze zoo. Některé špatně nedopadly, ale fotkám blogerek tady na blogu se to nevyrovná.
Navíc, když jsem dala do kupy můj profil na twitteru, ráda bych si tam s někým psala, takže kdyby se někomu chtělo, budu moc ráda.
Na zítřek plánuji jeden článek, ale nevím, jestli ho napíšu. Potkala jsem totiž jednu paní v mekáči, kvůli které jsem brečela. A nevím, jestli budu schopná napsat to do článku... uvidíme.
Tím bych se asi rozloučila. Potřebovala jsem někomu sdělit, co je nového v mém životě, ačkoli chci deníčky omezit na minimum. Ale když má kamarádka rozbitej telefon, co mám dělat? Smějící se

TumbIr | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Máme vlastně tolik soukromí, jako si myslíme, že máme?

23. july 2013 at 19:46 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

INTERNET A SOUKROMÍ.

Po náročném dni stráveném nakupování jsme se s mamkou a bráchou unaveně posadili kolem stolu a prohlíželi si nové oblečení. V tom si mamka chtěla zavolat, ale telefon nemohla najít a tak mne požádala, abych ji prozvonila. Vytočila jsem její číslo a po chvilce se z její kabelky ozvalo známé zvonění. Když odmítla můj "hovor", já telefon položila doprostřed stolu a nechala ho být. Poslední dobou už můj mobilní telefon skoro nepoužívám a tak jsem byla připravena sáhnout na něj až před jídlem, kdy se všechny věci budou ze stolu uklízet. V tom jsem ale uslyšela nějaký hlas a když jsme požádala o ticho, uslyšela jsem monotónní hlas, který vycházel z mobilu. Něco jako: "... vaše hlasová zpráva byla přijata a bude v nejbližším okamžiku doručena adresátovi"
Seděli jsme u stolu, telefon nastavený na hlasitý odposlech. Poslouchali jsme naše slova, věty, obraty. Můj telefon nás poslouchal možná dvě minuty. S ostatními jsme se schodli, že je to děsivé. A to mne přivedlo k té myšlence.
Sedím tady, u stejného stolu s tátovo notebookem. Po očku pokukuji po mamce. Kolik toho už viděla, vidí, nebo teprve uvidí ta malinkatá kamera, která mne pozoruje nad monitorem? Kolik toho slyšela? Kolik lidí to viděla? Neměla bych se cítit jaksi.. zranitelná?
Jako vždy mou mysl zatěžuje mnoho otázek. Dnes je v tomto tsunami plném zvídavosti něco jiného, než obvykle. Chci já vůbec znát odpověď? Chci přijít tu iluzi? O pocit bezpečí?
Zalepuji tu malou kamerku speciálně optimalizovanou pro videohovory malým kouskem černé lepenky, o kterou jsme tátu požádala. Nikdo tu stejně nevolá a mne ta kamerka znervozňovala.
Připadám si paranoidně.
Na druhou stranu bych se o tom něco dozvěděla. Na tomto notebooku se (už) na sociální sítě nechodí, vlastně se používají jenom maily. Měl by to být nejvíce bezpečný počítač. Nikdo tam nic nestahuje, ani nenavštěvuje pochybné stránky, jako na některém z našich dalších počítačů. Takže bych měla být potenciáloně v klidu. Záznam našeho hovoru jsem si vlastně zavinila sama, ale já si nedokážu pomoci. Protože stejně antivir nezachytí všechno a když nějaký hacker dokáže přeposílat přes váš počítač materiály a vy to nemusíte vědět, sledování, nebo odposlouchávání už mysí být "hračka", nemyslíte?
Vím, že mne tento pocit zachvíli opustí. Kamerka zalepená, mikrofon také. (Teď z hrůzou zjišťuji, že na mém počítači v pokoji mi nějak selhal antivirus a nejde mi obnovit... tomuhle se říká štěstí!) Myslím ale, že na tom něco bude.
Nechci, abyste si o mě mysleli, bůhví co jsem za blbce. Moje chvilkové nepříjemné šimrání pohledu videokamery zachvíli zmizí a všechno bude vpohodě. Ale právě můj telefon mi vrazil brouka do hlavy. Vždyť my vlastně vůbec nevíme, na čem jsme....
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Můj názor na 1D a JB.

22. july 2013 at 21:22 | Hani. |  Témata, které jste mi navrhli.

MŮJ NÁZOR NA ONE DIRECTION A JUSTINA BIEBERA.

Jedno z často navrhovaných témat byl můj názor na 1D a JB. A protože dneska 1D zveřejnil nový klip, rozhodla jsme se k této příležitosti napsat článek právě k tomuto tématu.

Začněme s One Direction.
Netuším, kdy přesně nastal ten zlom. Vím, že to bylo někdy na konci srpna minulého roku. Do té doby byl What Makes You Beautiful jenom song, který často hráli na hudebních kanálech. Nemám ani zdání, v jaké příležitosti to bylo. Kdy se stala ta velká změna, kdy jsem začala fanblogy 1D navštěvovat, protože jsme chtěla a neprotáčela panenky nad tou posedlostí. Nevím.
Na co si už vzpomínám, je právě začátek téhle velké změny. Ano, bylo to někdy na začátku prázdnin. Mojí kamarádku jsem neustále zatěžovala mými výlevy o lžičkách, nebo mrkvi. Nevěděla jsem ani, proč je všude ten holub, ale pak, když jsme začala pátrat... bylo podle mé kamarádky se mnou k nevydržení. A přichází první éra - videodeníčky. Každý den jsem je sledovala, každý den. K tomu nějaké ty videoklipy a teasery, různé rozhovory. V té době i vznikla přezdívka, která se mne drží dodnes, a to právě Kevin. Byla doba, kdy mi tak říkali běžně, ale dnes už mi tak říká pouze pár lidí. Spolužáci si na mé nestálé pokřikování jejich hlášek po čase zvykli a zatím jsem neslyšela žádné nějaké velké kecy. naopak se baví tím, jak si pletou jejich jména a příjmení. Což je vlastně vcelku zvláštní.
Další éru bych brala jako Stopovací období. Kdy jsem znala zpaměti všechny jejich kroky, který udělali za uplynulý den. Spamování na twitteru, škemrání o follow, nebo retweet, či snad o odpověď. Přidávání na můj minulý blog všech těch videí a novinek. Vysvětlování, proč nemáte nesnášet Haylor. Fantazírování s ostatními blogerkami a každém zvlášť.
Když jsem poprvé viděla A Year In The Making, brečela jsem v té části, kde brečel Harry. Oprášila můj starý účet na twitteru a psala mu povzbudivé tweety, i když ta situace byla více jak rok stará. Ale já měla ten hnusný pocit, který jsme měla i když jsem někde četla, nebo slyšela nadávky na Haylor.
A poslední éru bych brala jako útlum. Buď už kamarádce přestaly vadit moje kecy, nebo jsem je prostě přestala říkat. Dnes jsem už vcelku vklidu. Smaozřejmě, když dnes zveřejnili jejich nový videoklip, dala jsem se do ohlušujícího jásotu a upřeně koukala do monitoru. Ale snažím se nebýt tak hrozně bláznivá. A jestli se mi to daří? Jak kdy. Dnes už jen nosím ty moje dva náramky a směju se, když si někdo splete moje tričko s Jonas Brothers s tričkem s 1D.
Takže, abych to shrnula - na One Direction mám prostě svůj názor. Jejich písničky se mi líbí, protože nejsou "utahané", ale Moments, nebo jiné písničky z dílny Eda Sheerana mne dokážou vrhnout slzy do očí. Mám je ráda. A rozhodně neplánuji svůj pohled na ně přehodnotit.

A teď Justin Bieber.
Pamatuji si ty doby, kdy jeho "Baby" znělo v každé třídě a já tu písničku neměla ráda. Videoklip mi přišel hrozně klasický, ale stejně jsem měla jeho písničku v telefonu. Pamatuji si ty doby, kdy to byl pro všechny gay a já se o to nějak nezajímala a jen jim pokyvovala, když se mne ptali. Jeho hudba mne nějak moc nezajímala. Never Say Never? Další song, který mne neoslovil a já pořád necítila potřebu se o něm něco dozvědět.
Podobný, za to méně zásadní zlom nastal i v případu Justina. Přišlo album Believe, se kterým přišly i songy jako "Boyfriend", nebo "As Long As You Love Me" a ty mi přímo vytřely zrak. Po shlédnutí jeho filmu jsem změnila názor, něco si o něm přečetla a dnes už jeho písničky poslouchám mnohem raději. A nejenom můj phled se změnil. Zatímco dříve se mu všichni smáli a nadávali, dnes se všichni chlubí, že jsou Beliebeři. Docela rychlá změna, nemyslíte?
Takže, abych shrnula i můj pohled na Justina, jeho albem Believe si mne jeho písničky získaly a i jeho mám ráda. Sice ne tolik, jako kluky výše, ale pořád dost na to, abych se styděla za moje názory, které jsem měla kvůli Baby.

lost in action

Nechci, abyste kvůli tomuhle článku na mne změnili názor, nebo mne nějak odsoudili. Neposlouchám je proto, jak vypadají. Jak řekla jedna blogerka: Já si nekoupila jejich album proto, abych poslouchala jejich obličeje. A nikomu neříkám, že je musí mát rád.


Budu ráda, když se vyjádříte a povíte mi Váš názor na tyhle osobnosti. Usmívající se

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Máme vlastně tolik soukromí, jako si myslíme?

22. july 2013 at 20:09 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

INTERNET A SOUKROMÍ.

Po náročném dni stráveném nakupování jsme se s mamkou a bráchou unaveně posadili kolem stolu a prohlíželi si nové oblečení. V tom si mamka chtěla zavolat, ale telefon nemohla najít a tak mne požádala, abych ji prozvonila. Vytočila jsem její číslo a po chvilce se z její kabelky ozvalo známé zvonění. Když odmítla můj "hovor", já telefon položila doprostřed stolu a nechala ho být. Poslední dobou už můj mobilní telefon skoro nepoužívám a tak jsem byla připravena sáhnout na něj až před jídlem, kdy se všechny věci budou ze stolu uklízet. V tom jsem ale uslyšela nějaký hlas a když jsme požádala o ticho, uslyšela jsem monotónní hlas, který vycházel z mobilu. Něco jako: "... vaše hlasová zpráva byla přijata a bude v nejbližším okamžiku doručena adresátovi"
Seděli jsme u stolu, telefon nastavený na hlasitý odposlech. Poslouchali jsme naše slova, věty, obraty. Můj telefon nás poslouchal možná dvě minuty. S ostatními jsme se schodli, že je to děsivé. A to mne přivedlo k té myšlence.

Sedím tady, u stejného stolu s tátovo notebookem. Po očku pokukuji po mamce. Kolik toho už viděla, vidí, nebo teprve uvidí ta malinkatá kamera, která mne pozoruje nad monitorem? Kolik toho slyšela? Kolik lidí to viděla? Neměla bych se cítit jaksi.. zranitelná?
Jako vždy mou mysl zatěžuje mnoho otázek. Dnes je v tomto tsunami plném zvídavosti něco jiného, než obvykle. Chci já vůbec znát odpověď? Chci přijít tu iluzi? O pocit bezpečí?
Zalepuji tu malou kamerku speciálně optimalizovanou pro videohovory malým kouskem černé lepenky, o kterou jsme tátu požádala. Nikdo tu stejně nevolá a mne ta kamerka znervozňovala.
Připadám si paranoidně.
Na druhou stranu bych se o tom něco dozvěděla. Na tomto notebooku se (už) na sociální sítě nechodí, vlastně se používají jenom maily. Měl by to být nejvíce bezpečný počítač. Nikdo tam nic nestahuje, ani nenavštěvuje pochybné stránky, jako na některém z našich dalších počítačů. Takže bych měla být potenciáloně v klidu. Záznam našeho hovoru jsem si vlastně zavinila sama, ale já si nedokážu pomoci. Protože stejně antivir nezachytí všechno a když nějaký hacker dokáže přeposílat přes váš počítač materiály a vy to nemusíte vědět, sledování, nebo odposlouchávání už mysí být "hračka", nemyslíte?
Vím, že mne tento pocit zachvíli opustí. Kamerka zalepená, mikrofon také. (Teď z hrůzou zjišťuji, že na mém počítači v pokoji mi nějak selhal antivirus a nejde mi obnovit... tomuhle se říká štěstí!) Myslím ale, že na tom něco bude.
Nechci, abyste si o mě mysleli, bůhví co jsem za blbce. Moje chvilkové nepříjemné šimrání pohledu videokamery zachvíli zmizí a všechno bude vpohodě. Ale právě můj telefon mi vrazil brouka do hlavy. Vždyť my vlastně vůbec nevíme, na čem jsme....

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Moje největší zklamání posledních dní.

21. july 2013 at 14:27 | Hani. |  Témata, které jste mi navrhli.

CHVÍLE, KDY JSEM BYLA NEJVÍCE ZKLAMANÁ.

Protože se letos moje svíčky na dortu rovnaly číslu čtrnáct, nemohu napsat, jaké největší zklamání mne v životě potkalo. Můžu ale napsat moje největší zklamání posledních dní.
Můj tatínek nepije alkohol. Vůbec. Moje maminka nepije "tvrdý" alkohol. Ve čtvrtek jsem byla na návštěvě u mé babičky. Kromě mé bábi žijí v jednom domě i moji dva strejdové. Už od mé minulé návštěvy si babička stěžovala, že se oba strejdové vracejí často pozdě domů. Opilí. A že ten jeden je dokonce horší než ten druhý.

Povolání.

19. july 2013 at 12:02 | Hani. |  Témata, které jste mi navrhli.

JAKÉ JE MOJE VYSNĚNÉ POVOLÁNÍ?

Protože se v návrzích často opakovalo toto téma, rozhodla jsem se na začátek právě pro něj.

Zpěvačka, tanečnice, herečka, doktorka, nebo třeba prodavačka v hračkárně. To všechno byly mé sny. Ukončením osmé třídy se mne začíná zmocňovat zvláštní pocit. Protože já vůbec nevím, jakou profesi bych chtěla dělat.

Jako asi každá dívka jsme měla a pořád mám své sny. Moc dobře vím, že se nikdy nestanu modelkou, ani tanečnicí. Sice bych chtěla nějaké fotky nafotit, ale stejně vím, že to nevyjde. Můžu si to zkusit, ale dnes mi nepřijde zrovna snadné stát se zpěvačkou, nebo jiným povoláním, o kterém každý z nás snil. A nebo třeba pořád ještě sní. Ale právě od toho asi sny jsou. Aby jsme alespoň na pár hodin mohli být tím, kým chceme být, s tím, s kým chceme být a tam, kde chceme být.

Tento rok se budou probírat školy a různé obory. Přitom jediné, v čem mám jasno je, že bych ráda šla na gympl. Proč? Mám k tomu hned několik důvodů.

• Ráda bych měla vysokou školu a gympl mi přijde jako ta nejlepší cesta na vysokou.
• Nevím ale, jaká profese je ta správná a tak kromě kvalitní přípravy na gympl očekávám i jakési uspořádání myšlenek. Budu mít čtyři roky na to, abych si další studium a pak následné povolání dobře rozmysela.

Moji spolužáci, někteří učitelé a v některých situacích i rodiče ve mě vidí doktorku. Chvíli jsem o lékařství vážně přemýšlela, ale pokud bych nedělala veterinu (a tu bych nedělala, protože mám zvířata ráda a kdybych je viděla ve špatném stavu tak bych to asi neustála..) tak bych asi na doktora pro lidi neměla žaludek. Chtěla bych jim pomáhat, ale na druhou stranu v tom vidím i spoustu důvodů, proč nebýt právě lékařem.

I am a [Girl] | via Facebook

Když jsem se zeptala mamky, jaké povolání ke mně vidí, odpověděla novinářku, nebo právničku. Odůvodnila to tím, že se ze všeho vymluvím a navíc se prý umím hezky vyjadřovat. Což mi spolužáci říkají, když jsem jediná, komu nevadí mluvit před třídou. Já o tomhle povolání také přemýšlela, ale prý je studium na právnické fakultě těžké. O to by asi ani nešlo jako spíš všechny ty paragrafy a navíc - nemohla bych zastupovat někoho, u koho bych na sto procent věděla, že ten čin udělal.

Dále bych se ráda vyjádřila ke snu asi každé malé holčičky. Já hudbu miluji a být zpěvačkou byl a asi i navždy bude jedním z mých velkých snů. Samozřejmě vím, jakou mám šanci uspět, ale snít můžu. A hlavně - může to být můj koníček.

Pak sem přichází jeden z těch více splnitelných snů. Hrozně mne baví psát a tak posední dny přemýšlím o žurnalistice. Což je vlastně prakticky moje vysněná profese. Samozřejmě o této práci něco málo vím, ale myslím, že to pořád nebude všechno. Ale přijde mi to jako práce, která by pro mne byla vhodná. I když na ní bude nějaké mínus. Ale právě proto bych po škole pokračovala na gympl - abych si to mohla v hlavě uspořádat.

Přijde mi jako hloupost, aby si člověk jako já, ve čtrnácti, nebo patnácti letech vybíral práci, kterou bude dělat další desítky let. Já vlastně netuším, co budu dělat, ale přibližně vím, o co se pokusím. Ale jak jsem psala - všechno má své plusy a mínusy. A já je všechny neznám a proto nemůžu nic říct na jisto, protože v tom sama nemám jasno.
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Poradíte?

16. july 2013 at 23:26 | Hani.

DOBRÝ/ŠPATNÝ NÁPAD?

Procházím různé blogy a snad na více jak polovině vidím 30DCH. Nejdřív jsem přemýšlela, že bych napsala něco podobného. Třicet témat, každý den článek… pak se mi ale vnukla myšlenka, že bych mohla navrhnout témata a vy byste mi nějaké vybrali. Třeba pomocí anket, nebo byste mi navrhli nějaké jiné téma. Byla by to asi výzva, psát na témata, která bych si nevymyslela já sama. Otázkou je, jestli by se vůbec někdo zapojil. Ale hlavně - nejde mi o to, že nemám inspiraci, jde mi o to, že nechci teď dělat 30DCH, ale něco podobného bych si chtěla zkusit.

Nevím, jestli by vůbec něco takového splnilo účel, jestli by vůbec někdo něco navrhl. Tuším, že to pozítří stejně smažu. Ale za zkoušku nic nedám, ale hlavně - když to nezkusím, tak to nezjistím.

A tak tedy sbírám odvahu a prosím všechny dobré duše, aby mi napsaly nějaké nevšední téma, na které bych mohla psát.

Děkuji všem, co mi něco napíší. Usmívající se

Tumblr