Prý je to empatie.

29. july 2013 at 21:58 | Hani. |  Střípky z mého života.

MOJE POCITY, KDYŽ JSEM POTKALA JEDNU PANÍ, KTERÁ MI NAJEDNOU ZMĚNILA POHLED NA CELÝ SVĚT.


Jak jsem slíbila v článku o mé návštěvě v Plzni, píšu tenhle článek. Píšu ho sice pozdě, ale... nechtěla jsem nad mojí reakcí moc přemýšlet. Nevím sice, jestli to ustojím. Ale můžu to zkusit.

Vyjíždíme z parkoviště v Plaze. Mé oči směřují do velké, růžovo-bílé igelitky s králíčkem. Nová košile. Miluju nakupování a pokaždé, když navštívím nějaké větší město (které má více obyvatel, jak Díra, nebo Jáma), musím si něco koupit v oblíbených obchodech, které u nás nejsou.
Přijíždíme do Mekáče. Dostaly jsme s mamkou velkou chuť na zmrzlinu a obě víme, že oříšky a čokoláda je ta nejlepší kombinace pro dnešní horký den.
Vystupuji a na nos si nasazuji moje brýle s anglickou vlajkou na sklech ve tvaru srdíčka. Hodily se mi k mému oblečení a tak jsem si pyšně (s vědomím nové košile v autě) pochodovala pro ledové potěšení.
Stojíme ve frontě. Mé oči skáčou od McFlurry k jahodovému shakeu. V tom uslyším hlas nějaké paní, která se snaží projít skrz dav čekající na občerstvení. Polovina ji ignoruje, polovina jí vychází vstříc. Je menšího vzrůstu, na nosu brýle. Díky silným sklům působí její oči větší. Prostupuje mnou zvláštní pocit.
S hadříkem v ruce prostuluje ještě asi dvakrát. Nemohu ji přestat pozorovat a mé tělo zalévá jakýsi tíživý pocit. Jsem nesvá. Nedokážu popsat, jak ta paní vypadala a jak na mne působila. Můžu akorát napsat, jak jsem se cítila.
Stojím mimo frontu, všechna moje radost se vytratila v nenávratnu. Mamka s bráchou se blíží se zmrzlinou a já se snažím nadechnout se natolik, abych se uklidnila.
V tom se paní znovu blíží. Prochází kolem malého miminka v kočárku a něco na něj mluví. Dítě na ní nechápavě kouká s viditelným strachem v očích. A to mne dostává na kolena.Paní prochází kolem mne. Začínám špatně vidět, jelikož mám slzy v očích. Usměju se na ní a ona mi úsměv krátce oplácí.
Rychlím krokem vycházím ze dveří. Potkávám tam několik kluků mého věku, kteří na mne nechápavě koukají. Nasazuji si svoje brýle, přes které mi není vidět do očí. Nebo spíše, přes které nejsou slzy.
Nastupuji do auta, zmrzlina pomalu začíná tát. Zvedám brýle, snažím se kousek ujíst, nemám ráda, když se zmrzlina roztejká. Mamka se na mne podívá. Když vidí, že brečím a ptá se proč, nejsem schopna jí odpovědět, protože toho nejsem schopna.

Mám za to, že se lidská duše odráží v očích. Vím, že to asi nebude 100% pravda. Mám ale takový pocit.
Když jsem se podívala do očí strejdovi, když byl opilý, ten pohled ve mně vzbudil ty pocity, které jsem cítila. Když se podívám do očí mamce, když jsme na výletě, vidím, že je šťastná. Pohled do očí té paní mne ale odzbrojil. Mou mysl zalil takový pocit lítosti a já to nedokážu pochopit. Viděla jsem ji poprvé a naposled. A stejně se mnou dokázala udělat tohle.
Vypadala, že bude nějak nemocná. Mamka se mne snažila uklidnit tím, že mi připomněla, že ona je vlastně šťasná. Pracuje v mekáči.. a vzpomněla jsem si, když mamka učila jednu holku, která byla na vozíku. Chodila do zvláštní třídy, která poskytovala útočiště těm, kteří by měli jezdit do vedlejšího města do školy speciální. Slyším maminčina slova, když mi říkala, jak byla šťastná z podpisu Michala Davida, který jí obstarala, když měla teta narozeniny a zaplatila si ho tam. A já tady toužím o podpis někoho z 1D, nebo jiných hvězd, které ona ani nezdá.
Je mi z toho smutno.
Stejně jako ta holka, co ji mamka učila, i ta paní, je šťastná. Je smířena s tím, jaká je. Ale i tak jsem si poplakala. A pořádně. Vlastně jsem ani neviděla, když jsem znovu vystoupila z auta a vstupovala do Zoo. Je to jedna ze skutečností, nad kterou budu ještě dlouho přemýšlet.
Při pomyšlení na tu zkušenost se mi znovu hrnou slzy do očí...
Ptám se maminky, proč brečím kvůli někomu, jako je ta paní. Odpověď mi připomněla jendo slovo, které napsala paní učitelka do jendoho spisu (nebo něčeho takového..) když jsem podávala přihlášku na gympl. Empatická. Nidky jsem, nepřemýšlela nad tím, že bych taková byla a pořád mi to ke mě nějak nejde. Ale ať už je to cokoli...
... jenom při pomyšlení na tu situaci se to všechno vrací.
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Petra Petra | Web | 29. july 2013 at 22:21 | React

Zajímavý

2 pavel pavel | Web | 29. july 2013 at 22:22 | React

V tomhle tě docela chápu, protože takové situace, nebo osudy neznámých lidí, mne taky často dokáží rozlítostnit.

3 Kenzi Kenzi | Web | 30. july 2013 at 0:21 | React

Nemám co napsat. Opravdu jsi mi vyrazila dech, tím, jak jsi to napsala. Článek k velkému zamyšlení :)

4 Infinity Infinity | Web | 30. july 2013 at 9:25 | React

Je důležité být v životě empatická. Naprosto chápu to, jak ses musela cítit. Lidské osudy dokáží někdy rozesmutnit.
Krásně jsi článek napsala. :)

5 Liven Liven | Web | 30. july 2013 at 10:19 | React

Tenhle článek sem si celkově četla dvakrát, ale i tak je v tom něco, co nedokážu popsat. Vážně umíš donutit člověk přemýšlet.
Mě to tohle ještě nikdy nestalo..

A k mému článku, díky. Moc si toho vážím. :)

6 Less Less | Web | 30. july 2013 at 11:09 | React

Mám stejný případ,jednou jsem viděla menší stařenku a něco to ve mě vyvolalo,že do této doby mám divný pocit. Chce se mi také brečet a když je vidím,nevím jak to popsat! Tvůj článek to naprosto vystihuje ;)

7 katherine. / gettingfit.blog.cz katherine. / gettingfit.blog.cz | Web | 30. july 2013 at 11:42 | React

Nikdy nepřestanu žasnout nad tvojí čistou, mírumilovnou, citlivou a nevinnou povahou. To je pro mě prostě jedna z nejskvělejších a největších záhad přírody.
Taky občas potkávám lidi, u kterých mi stačí jediný pohled a vím, co jsou zač, co se s nimi děje, v jakém jsou momentálním rozpoložení. Ale tohle se mi nikdy nestalo. Zní to jako úplně z jiného světa, ale naprosto chápu tvoje pocity. Asi bych se cítila úplně stejně.
K těm kalorickým tabulkám, jak jsi psala u mě na blogu - někdy je i možná lepší nevědět. :D Ale pro někoho jako já, kdo si musí hlídat každý krok je to opravdu důležité a nezbytné. :))
Ohledně toho počítače - naučila jsem se to odbourat, světe div se. Poslední týden jsem strávila u babičky. Pomáhala jsem jí s úklidem, s obědem, opalovala se na zahradě, četla knížky, cvičila. Na počítač jsem šla vždycky jenom kvůli písničkám nebo kvůli tomu, abych si na večer pustila nějaký fajn film. Na blogu jsem za ten týden nebyla vůbec a na facebook jsem zašla tak na pět minut večer. A jak mi bylo skvěle! :)) Tomu teprve říkám ten správný relax!
Dřív, když jsem byla asi v tvém věku, možná i o něco mladší, dělávala jsem to na rodinných oslavách zrovna tak (tedy pokud se konaly u nás) - zalezla jsem si do pokoje buď k facebooku nebo k filmům. Řeči dospělých mě nebavily, navíc jsem tehdy s velkou částí rodiny díky svému pubertálnímu období zrovna nevycházela. Teď už se od člověka mého věku očekává, že to tam všechno vytrpí s nimi. Že bude spořádaně sedět, bavit se s nimi a bohužel se k tomu počítá i trpění jejich nesnesitelných narážek. Ne všichni je mají, ale zrovna tahle část rodiny si to vychutnává. Nesnáším, když se ale pitvají v mých vztazích, ani mamka to nedělá. Otevřeně s ní o tom mluví a ona se v tom na oplátku nepitvá. Tak nechápu, proč to moje teta, která by si měla udělat nejdříve pořádek ve svém životě, dělá. Ale to je její povaha. Líbí se jí někoho ponížit před ostatními. Vypadá pak jako hvězda, pak konečně vynikne. Nepochopím logiku některých lidí, ale asi bych ani nechtěla. Pak bych se snad zhnusila ještě víc.
Můj bývalý přítel je ale kapitola sama o sobě. :D Je to dávno za mnou. To on je teď ten, co už čtyři měsíce smutní, že mě chce zpátky. Ale víš, jak se to říká - dvakrát do stejné řeky nevkročíš.
Děkuju za pochvalu nového vzhledu a naprosto souhlasím s tím, že dlouhé komentáře vždycky potěší nejvíc. Dávají ti takový ten pocit, že tvůj blog někoho doopravdy baví a zajímá .. :))
Všimla jsem si, že mě máš v oblíbených, děkuju, Haničko! <3

8 Kath(Horalka) Kath(Horalka) | Email | Web | 30. july 2013 at 11:45 | React

Víš co se stává mně? Jsem u sebe v pokoji, mám otevřené okno. Najednou uslyším známou hudbu oznaující umrtí. Nahnu se z okna a zaposlouchám se do rozhlasu. Zazní jméno a i přesto, že jsem toho člověka v životě neviděla, se rozpláču. Je to možné? Že pláčeme kvůli lidem, které jsme ani neznali? Asi ano...

9 Ter. Ter. | Web | 30. july 2013 at 12:54 | React

Vždycky za ty poslední dny, co jsem přemýšlela, jak načít nový článek jsem si pomyslela, jak mi vlastně blog a vůbec vy všechny chybíte. Jak ale čtu vaše články, nedokážu pochopit, jak jsem se mohla tak dlouhou dobu neozvat, jak jsem bez čtení těch článků mohla vydržet? Ano, pravda.. ta moje lenost ke čtení nebo psaní komentářů je nesnesitelná. :D Každopádně jsem se k tomu konečně dokopala a já mám chuť, už jen po přečtení tohohle tvého jednoho článku číst další z tvojí hlavy. :D Není to tak, že bych se nějak napevno vracela, protože je přede mnou ještě několik plánů na léto, ale teď jsem tady a jsem za to ráda. :3

Tohle je opravdu článek k zamyšlení (stejně jako většina dalších tvých článků). Je zvláštní, jak moc nás dokáží rozesmutnit osudy jiných, cizích lidí. Jinak vážně nevím, co víc k tomu napsat, protože mi tahle slova vyrazila dech.

10 S-hejvi S-hejvi | Web | 30. july 2013 at 13:51 | React

tak to je článek k přemýšlení..taky jsem něco podobného jednou zažila:)

11 Sarsa Sarsa | Email | Web | 30. july 2013 at 15:12 | React

Tak tento článok je na premýšlanie je to fakt sila ako jeden človek v nás môže vyvolať pocity..Či už je to srach,úzkosť,radosť či smútok.Neviem čo tu mám dalej napísať pretože som tvojím článkom úplne zaskočená.Ako môže človek ktorého ani nepoznáme v nás vyvolať takýto pocit.

12 N. N. | Web | 30. july 2013 at 18:28 | React

Čekala jsem něco takového. Jenom jsem nečekala, že to takhle nádherně napíšeš.
Je mi takových lidí líto. Když vidím někoho takového na ulici, chce se mi brečet. nejsem ten typ, co by se rozbrečel, to ne, spíš to v sobě dusím a ještě dlouho se mi ten člověk ukazuje před očima, občas se mi o něm i zdá. Je to strašně zvláštní, jak může nějaká nepatrná osoba takhle zapůsobit na člověka.

13 Danny Danny | Web | 30. july 2013 at 18:45 | React

Jo toto znám :-(

Nedá se to snad úplně ani popsat. Je to nepochopitelné.. jednou jsem si i říkala kdo ví co v nás tito lidé odráží-jestli kousek nás.. nebo co..:-(

14 Smajlík Smajlík | Web | 30. july 2013 at 20:50 | React

WoW! Nikdy som nič podobné nezažila ani nepoznám nikoho, kto by niečo podobné zažil, alebo o tom len nikto nehovorí, ktovie. Každopádne, tvoj článok ma veľmi zaujal a chytil za srdce. Začala som si predstavovať tú pani a mala som pred očami celý jej život. Všetko čo by mohla prežiť a tak podobne. Vytvorila som si o nej vlastný obraz, mala som z toho vlastný zážitok a musím povedať, že som z toho dosť prekvapená a tvoj článok ma zaujal.

15 revengaa revengaa | Web | 31. july 2013 at 11:17 | React

nevím co na to říct. četla jsem to dvakrát a pořád mě nic nenapadá. možná kdybych to zažila...

16 Vaness . Vaness . | Web | 31. july 2013 at 12:15 | React

Tak dlouho sem nebyla v mekáči .
Čokoládovou zmrzku mi ani nepřipomínej :x

To je krásně napsaný . V jedný písnčce se zpívá " Jako bych cejtil tu bolest světa .. jako by zní ubývalo světla ..Tu bolest lidí co kolem mě jdou .."
Empatie je krásná vlastnost , ale bohužel často hodně bolestivá .
Ani já někdy brečim a vlastně ani nevim proč .
Divný .

17 mine-version mine-version | Web | 31. july 2013 at 14:16 | React

Tak tomuhle rozumím...Já nevim proč, ale některý lidi mě občas dokáží tak položit na záda, že je mi prostě líto..ně těch lidí, ale něčeho..nedokážu to úplně popsat...Takže já ti rozumím :)

18 Lucy*,Katy* a Terýý* Lucy*,Katy* a Terýý* | Web | 31. july 2013 at 15:44 | React

Máš krásný blog..nechceš spřátelit??kdyžtak písni na náš blog.. :-) :D

19 Michaeela. Michaeela. | Web | 31. july 2013 at 17:25 | React

Miláčková , docházejí mi slova při čtění tvých článků. V každé větě , v každém slově je něco co mě prostě dostane. Tu paní jsme neviděla , ani jsme nebyla v tvé situaci ale rozbrečelo mě to. Začala jsem  břečet po pár prvních větách. Takových lidí je mi neskutečně moc líto , když někoho takovýho vidím je mi těžko , ale stačí je vidět smát se , vidět je že dělají věci , které ani mi nedokážeme a hned je mi líp. I oni si dokáží užívat života se svými potížemi. Je to těžký , ale bohužel takovej je život. Měla jsem připravených tolik slov co bych ti ještě napsala , ale nějak si mi prostě tím tvým úžasným psaním vytrhla všechno co jsme chtěla napsat já. Hani , udělěj pro mě jen jednu jedinou věc. Nikdy nepřestávej psát , nikdy.

20 Michelle - strawww.blog.cz Michelle - strawww.blog.cz | Web | 31. july 2013 at 19:56 | React

Pre toto blogovanie milujem. Dokáže ma rozosmiať no aj rozplakať. Spoznám tu ľudí, ktorí sú vlastnosťami rovnakí ako ja, jednou z nich si aj ty...
Presne viem, ako si sa musela cítiť a tiež mi je z toho tak... prázdno.
Toto isté sa mi často stáva, to, čo tebe s touto pani. Pozriem sa na niekoho neznámeho v meste alebo kde. Hľadím mu do očí a vidím v nich smútok. Vidím niekoho, kto ťažko pracuje a predsa mu ľudia okolo nevrlo nadávajú. Hoci toho človeka nepoznám, tiež sa mi dostanú slzy do očí a najradšej by som pribehla za ním a objala ho, nech nie je taký smutný.
Keď vidím niekoho na vozíčku, ako sa trápi, zas mi je do plaču, neviem prečo, asi som takisto empatická, viem sa vcítiť do ľudí. Takisto viem aj pomôcť kamarátkam, keď majú nejaký problém, pretože im rozumiem, všímam si ich. Škoda, že v mojom okolí nikto taký nie je, kto si všimne to, kedy potrebujem ja pomoc...
Každopádne krásny článok, dojal ma k slzám v očiach :)

21 Michaela. Michaela. | Web | 31. july 2013 at 21:37 | React

Víš můj táta je hrozně ovlivněnej tou strašlivou ženskou. A nemá pevnou vůli se jí postavit. Jediný problém , který tu je. Ale je to tak , dokud nebude chtít on nic se nezmění , jenže pak bude třeba chtít a bude pozdě.

Já a psát knihu ? Možná bych mohla svoje noční můry někam sepisovat na papír a schovávat , třeba by se to někdy hodilo. Ale knihu snad ani ne. Na to nemám takový talent jako máš ty. :)

Taky mi to hrozně moc chybí. Doufám , že až budeš mít více času nějak se to vrátí. Byla bych hrozně moc ráda, :*

Samotdřejmě tvůj komentáře jsem četla , a také jsem ti odpověděla , ale to už jsi asi nečetla jelikož jsem to stihla napsat k minulému článku chvilku před tím  , než si zveřejnila tenhle. http://bevintage.blog.cz/1307/dnesni-deti#komentare :) ♥

22 L. L. | Web | 1. august 2013 at 13:03 | React

Achju, to mě mrzí, že to takhle prožíváš, já s těmito lidmi pracuji, takže já už jsem vytrínovaná, já je beru soběstačně a jakoby byli stejní jako já, nedělám rozdíly, což je asi to nej, co můžeš udělat. :)) Já a tvoje mamka máme vlastně společné cíle, kariéru, takže to asi všechno znáš z domova a nemusím se tady rozepisovat. :) A co chci dodat, kam ty hcodíš na ta slova a ta slovní spojení? Vyjadřuješ se úžasně neobvykle, prostě tě obdivuju. :3

23 cincina cincina | Web | 1. august 2013 at 17:45 | React

Páni....myslím, že... že chápu tvé pocity.  Já ani nevím, jak to vyjádřit.

24 Claire Drayen Claire Drayen | Web | 2. august 2013 at 0:55 | React

Tak tohle je opravdu silný článek.
To jakým dojmem na tebe hned zapůsobila, to je zvláštní, ale svým způsobem i ohromující.
Tyhle lidi... Snažím se jim nevěnovat moc velkou pozornost. Chápu totiž, jak moc jim musí být nepříjemné, když na ně někdo neustále zírá, takže se snažím hledět si svého.
Hlavně mě dostaly ty tvoje pocity, to jak moc tě to ovlivnilo... Nejspíš jsi asi vážně hodně empatická.
Úplně úžasný článek, to se ani nedá vyjádřit, takový zvláštní, ale přitom úplně skvělý.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement