October 2013

Existuje lež, která neublíží?

20. october 2013 at 19:18 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

ONE LIE..

Dívám se skrz to okno ven, kde prší a pozoruju, jak moc umí být lidé zlí. Lži a faleš. Všude. V každém z nás. Někde tam je..

Hlavou se mi honí hodně vzpomínek a najednou mne napadne - existují lži, které neublíží?

Možná že vás ani tolik nebolí lži, jako spíše zklamání. A v tom mne napadlo to, o čem chci psát. Pro mne existuje jedna lež, která neublíží. Jedna lež, kterou slyšel každý z nás.
Ježíšek. Když jsem byla malá, koukala jsem skrz klíčovou dirku ke stromečku, jestli ho neuvidím. Chodila jsem, a pořád na Vánoce chodím, s prskavkama ven a s mamkou nebo tátou přivoláváme Ježíška. Psala jsem mu dopisy, nechávala cukroví. Které vždycky zmizelo i s tím dopisem. A já byla šťastná.
Ta lež o ježíškovi mi toho vlastně hodně dala. Vánoce byly kouzelné. Dnes vím, že neexistuje a musím říct, že mne to hrozně mrzí. Poslední Vánoce jsme nebyla tak nervózní a byla kvůli tomu hodně smutná, nechci vyrůst, nechci o tohle přijít.. Nejradši bych v něj pořád věřila a koukala tou klíčovou dirkou. A nedojídala večeři, otvírala ty nejmenšíé dárky a pak až ty velké..
Tenhle rok jsem si tak nějak řekla o to, co bych si přála. Bylo mi to, a pořád ještě je, hodně hlpupé si říkat o dárek. Přeju si nový telefon. Můj mám už tři roky, hodně toho řežil, kávu, potok, několik pádů ze schodů i okna a není to smartphone. Takže jsem o to mamku poprosila. A tím se vlastně připravila i o to překvapení. Navíc já jsem ohledně peněz hrozná, nic bych si nekupovala a nejraději bych byla, aby si nový mobil koupila mamka s tátou, není to o tom, že bych ten telefon neměla ráda nebo tak, já vlastně ani nevím, jestli chci spartphone protože už foťák na tabletu pořád zalepuju, ale i tak..

Zkrátka, jestli existuje lež, která neublíží je to tahle. A pak i ty jako "mám se fajn", i když by se vám nejraději chtělo brečet. Ale tím neuližujete ostatním, ale sami sobě. Tyhle lži jsou podle mého jedny z nejhorších..

quotes

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Ano, znova směsice mých keců..

15. october 2013 at 19:09 | Hani. |  Deníček.

Měla bych se vlastně cítit tak, jak se cítím?


Kolikrát jsme otevřela mail, kolikrát jsme otevřela právě tenhle editor, který je už několikrát let stejný. Vlastně jsme třeba v sobotu psala jeden článek na jedno snad z nejmutnějších témat, ale smazal se mi a nechtělo se mi ho psát znovu. Je to tím, že nemám motivaci?

Místo přemýšlení nad touto věcí to vemu tak, jak bych to ráda udělala už dva dny - napsala deníček. Budu sobec, já to prostě potřebuju.

Na moje nové spolužáky jsem si celkem zvykla. Dnes při druhé hodině - ČJ - jsem přemýšlela nad tím, jaké to bylo minulý rok. Já to vlastně nevím. Tím pádem to nemám s čím srovnat. Né, že by to nebylo vidět. Možná si jenom všechno užívám více jak dřív a proto nestíhám vnímat okoláí. O přestávkách. O hodinách je ten rozdíl vidět hodně a to zejména při matice. Vlastně to spíše poslední dny nazýváme "nekonečnou hodinou". Sedí to. Více hluku, více lidí, více všeho zlého - nejde se soustředit, při takovém počtu se "rozjedete" hrozně rychle a pak nemůžete přestat. Ale copak se dá celých 45 minut být potichu?

Já se tak stydím, že se tomu nevěnuju. A mailům taky ne. Achjo...

Dneska nastal jeden z největších zlomů. A také jeden z posledních, co se týče kamarádství mezi donedávna mou nejlepší kamarádkou a mnou. Víte co? Jsou to malé, možná malicherné drobnosti, kterých je ale tolik, že to nestačím zpracovávat. Takže dneska mne rozhodila maličkost. A protože už je to podruhé, vím, že by to udělala znova. A tak jsem co se týče jí pěkně vytočená.
Dneska říká, že jde na záchod. Nebudu jí bránit, že jo. Pospíším, jdu si hned sednou na lavičky. Ale, co kdo tam asi je? Ona a zase dolejzá a ním. Bože. Ale tak fajn. Nebudu stíhačka.

Podruhý mi řekla že na mne čekat nebude, po škole, protože musí na trénink. Chodila na stolní tenis, ale myslím že teď na nic nechodí.. ale tak se rozloučím a dál si zavazuju moje kotníkové boty podobné converskám. Vyjdu ze školy a zase za ním ťape. Několkrát mne vybízela, ať se přidáím, ale já měla mamku před školou, která na mne čekala v autě. Nastoupila jsem, mamka říkala že ji ani nepozdravila. Ale tak ji třeba neviděla.
Takže jsem šla s mamkou se podívat po obchodech a pak do jednoho fastfoodu tady u nás. Mají tam lepší hamburgry než kde jinde. A pak ji vidím, jak jde zase s ním a s ještě jednou "béčkařkou".
Mamka se na mne podívala a zeotala se, jestli mi to vadí.
"Jo."
Ona se mnou ven nechodí. Vždycky nemůže. Já to chápu že jezdí pryč za babičkou. Já bydlím taky pryč a protop taky nemůžu pokaždý. Ale vadí mi, že na ně si čas udělá. A ještě mi lže. A to mne bolí. Mrzí. A ano, štve.
Možná žárlím. Ale mě nevadí, že šli spolu. I když je to možná žárlivost, protože na mne kašle. Ale tak ona chche kluka, který má holku a furt ho někam tahá, vtírá se.. žere mne to. Proč jim to chce rozbít. On ještě chodí s mojí kamarádkou, která sice má něco, jako každý, ale ona mi pomáhala nejvíce, když mě ona odkopla tenkrát. Ona byla ta, za kterou jsem přišla a bavila se se mnou stejně jako dřív. Ta, která ke mě byla vždycky upřímná. Ta, která mne naučila říkat "no a co" a více to neřešit.
Při psaní minulého článku jsem berečela. Bylo to o jedné hodně tragické události. Poslouchala jsem písničku, která.. mi přijde že se k tomu hodí. A teď se mi do očí hrnou slzy taky.

A víte co je nejhorší? Přes tu dobu, co jsem tu nebyla, jsem si toho hodně uvědomila. Splnila jsem si to, co jsme si přála od minulé anglické olympiády, které jsem se zúčastnila. Kde mi bylo řečeno, že má jedna holka kamarády po celém světě. Hrozně moc jsem si to chtěla splnit. Chtěla jsem poznat nové lidi a jiné způsoby žití a povahy - jednou se vydat tam, kde bydlí a dát si to všechno dohromady. A teď si píšu s lidma te všech koutů, dalo by se říct. A já si jich právě teď vážím více jak jí. Protože ona mne dneska několkrát s chutí pošle někam, ale oni mi řeknou, že jsem úžasná i když mne neznají. A já.. já jsem právě teď v takové situaci, že jsme se hrozně moc těšila až začnu psát sem, abych si všechno mohla vylít bez ohledu na to, jestli si to někdo přečte. A teším se, až napíšu Marušce, která mi říká Hun, která je z Damašku, až napíšu Andree ze Švédska, ale jezdí často do Chorvatska a jsme si teď hodně blízké, až napíšu dívce jménem Aurora, která je z Itálie a je hrozně milá. A až napíšu Vanesse z Malaysie, mé soulmate, až napíšu holce, která je ze Slovenska, bydlí vlastně nejblíže, a kterou jsem si také zamilovala a teď si už také píši s blogerkou z http://booksandcoffee.blog.cz/ kterou bych také chtěla pozdravit. :))
A samozřejmě zdravím taky vás, jestli tohle někdo čte, protože jste tady a mne to hrozně těší.

Panebože, já jsem ale pisálek. no nic, jdu k vám. :) snad stihnu oběhnou alespoň některé z vás, protože si musím balit - zítra jjedu s kamarádem prezentovat prezentaci na ministerstvo školství. A budeme stavět u jednoho Starbucksu, tak že bych si třeba splnila jeden z mých malých snu? :)

Untitled

Hezký den vám přeju. Mějte see. :)
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

To jsem článek nenapsala tak dlouho?

9. october 2013 at 18:59 | Hani. |  Deníček.

VLASTNĚ MŮJ VÝKEC. ZBYTEČNÉ INFORMACE, PRO MNE ALE HODNĚ DŮLEŽITÉ.

Když jsem psala můj poslední článek, chtělo se mi brečet.
Ničila jsem všechno, co jsem vybudovala. Přišlo mi, že přicházím o všechno, co jsem na blogovém světě tolik milovala. Jestli jsem o to doopravdy přišla teprve uvidím v nejbližšíczh dnech.
Věděla jsem, že pokaždé, když jsem odešla, nevrátila jsem se. Bojovala jsem s tím, abych ten článek zveřejnila. A bojovala jsem s tím, abych napsala tenhle, protože jsem možná trošku zlenošila. Ale já to věděla, věděla jsem, že se vrátím. Miluju to tady. Tady jsem tím, kým jsem. Tady potkávám lidi, kterých si opravdu hodně vážím.
Tohle bude dlouhý článek.

Od té doby co jsem napsala poslední článek se všechno převrátilo naruby. Ten týden jsem doopravdy byla pryč a na strejdovo počítači jsem se nechtěla přihlašovat, ale nebudu to tady zapatlávat zbytečnostma. Ke konci toho týdne a vlastně i poslední dny se pozastavuju a říkám si "o tomhle bych psala" a formuluju věty a přehazuju slova - ano, chybí mi to.

Ten týden byl suprový. Užila jsem si ho, byla jsem u babičky, se kterou jsem kařdý den spolu z bráchou hrála karty až do noci, v tomhle jsem po ní - hrozně ráda hraju Prší. Strejda mi půjčoval notebook na noc a tak jsem ještě ve tři ráno strašila a psala si s lidmi z jiného koutu světa, se kterými se nikdy neuvidím, ale moc si to přeju. O těch nocích jsem navázala nová mezinárodní internetová přátelství a s těmi lidmi si pořád píšu a jsem na to opravdu hodně pyšná, přeju si aby takoví lidé žili u nás. Tady se předhánějí v tom, kdo je sprostější. A tím se vlastě dostávám ke škole.

Všichni určitě víte, že nás spojili neboť jsem o tom psala už od půlky prázdnin. Čekala jsem, že se to změní, ale nečekala jsem, že to bude takovéhle. Ano, jsou skupinky. Ano, už netrávím přestávky s kamarádem a druhým kamarádem z béčka, za kterými jsem chodila. Oni a pár dalších už nesedí v lavici přede mnou, ale na druhém konci třídy. A vadí mi to vlastně?
Přede mne si sedli dva kluci. Jednoho znám ze sboru, druhého tak nějak od vidění. Měla jsem možnost je poznat blíž a musím říct... prostě si to užívám. I nové holky ve třídě. Dobře, bavím se jenom s jednou, ty dvě, které jsme čekala že budou ve skupince ve skupince jsou a abych se přiznala, nestojím o falešné přáteství, kdy se nerozlučně bavíme jen když to jedna z nich potřebuje. Ne.

Tenhle rok je bláznivý. Po škole chodí noví lidé. Učitelé, lidé ze střední, nová šestka. Na tu minulou jsem si ještě nezvykla a už mi sem dají další? Vlastně je letošní sedmička plná malých namyšlených dámiček, které rektálně alpinují středoškolákům, kteří se učí na obraběče. Je vtipné to pozorovat, jak si dovolují na někoho, kdo by je mohl zašlapat. Ale ony mne vážně netrápí.
I když já letos docela trápím učitele. Tenhle rok jsem začala znovu a jinak. Moji spolužáci si zvykli na to, jaká jsem - živá a pořád někoho provokuju, ale letos je to podle jejich slov horší. A mě to zatím netrápí. Já si to užívám. Sice pobíhám po třídě a kolikrát jsem z toho pobíhání úplně rudá, ale ty přestávky jsou boží, vlastně se pořád něčemu směju.

A tím se vlastně dotávám k tématu, které.. vás asi unudí, ale já to potřebuju ze sebe dostat.
Moje kamarádka. Je vlastně pořád nejlepší?
Jeden z těch kluků před námi.. ona.. je do něj vlastně zamilovaná. A my spolu pořád blbneme. Ať už mne lochtá nebo mi bere věci - ale já si nezačínám, protože vím, jak to je. Na druhou stranu nechci být za namyšlenou, když ho budu ignorovat. A tak si šlapeme na nohy a on s jeho kamarádem mne lochtají až končím na zemi celá rudá a vysmátá. A já to zřejmě vadí, nevím. už od začátku roku se chová ke mě děsně. K ostatním prý ne, dneska jsem se jich ptala. Nebaví se se mnou, nečeká na mne, abychom spolu šli na oběd, jde i když vidí že pospíchám, protože jsme si vyběhaly skříňku vedle sebe. Ne.. navíc mi pořád připomíná, že se mám uklidnit. Achjo. Trápí mne to. Ale štve mne to. Pořád má nějaký narážky, rýpe do mne a podobně. Navíc se neustále snaží skákat mi do hovoru s těmi kluky. Mrzí mne to. Vadí mi to.
Nechová se tak, jak předtím. Já jí nic nevyčítám, prostě si potgřebuju postěžovat. nechci jí pomlouvat, i když jsem to dneska trošku udělala, ale držím se. Prostě jsme jenom řekla, že je na mne zlá a konec. Počítá se to? Stydím se.
A ano, tohle klidně přeskočte. Vsadili jsme se s tím klukem, co je do něj zamilovaná kdo najde první toho druhého na twitteru. A ona mu dala moje jméno. Ještě že měla moje staré, jinak bych na ni byla naštvaná ještě víc. Nebo mne to jenom hodně mzí? Nebo žárlím? Nebo ona žárlí? Co se vlastně děje?

Takže takhle co se týče zkráceně novinky ze školy. Učitelé si o mě prý často povídají, protože vyrušuju. Tuhle mi paní učiteka řekla, že se chovám hrozně, když jsme si o občance lepila barevné papírky na oči a mrkala. Prý mne chytla puberta, prý už nechodím, ale poskakuju, skáču klukům na záda. Dneska se mne ptala, jestli se mi zapalují lýtka a já řekla, že už schořela. Neschořela. Já se ale držím, známky mám zatím dobré, jenom prostě chci stihnout všechno, co jsem kdy chtěla udělat. Je tu poslední rok. A chci si ho užít s těmi, které mám ráda.

Twitteru jsem poslední dny ale docela propadla. nenazývám to závislost. Bojím se, aby nenastala stejná situace jako s Facebookem. Ale píšu si tam s tolika lidmi. S Itálie, z Damašku, Švédska, Anglie, s holkou která bydlí blízko Toronta nebo se slečnou z Malaysie. Se sekvělou slečnou ze Slovenska. A možná jsem opravdu na blog jenom kašlala, stejně jako s vašimi maily, ale k tomu se ještě dostanu. Prostě jsem tam narazila na jednu holku se kterou si píšu snad nejvíce, i na facebooku a já mám teď naše zprávy mnohem radši než zprávy s mojí nejle... kamarádkou, která mi píše dvě slova. Už jsme jednou podobnou situaci měli. Tenhkrát mi hodně ublížila a teď to dělá znova, protože já už nehodlám řeši žabomyší války o tom, kdo se s kým baví. Hlavně - já to myslím kamarádky se všemi, jsou to moji spolužáci. No nic, odbočkaaa.

Navíc když se teď bavím s kamarády, se kterými jsem dříve trávila přezdívky bavíme se tak.. odcizeně. Ptáme se na takové ty řečnické otázky. Ale to se snad dá dopořádku. Doufám.
Tenhle rok vybíráme trička, které vybrali když jsem nebyla ve škole, poslední zvonění. Přihlášky na školu, wow.. chce se mi brečet, hodně.

Zahrunuju vás tady takovýhle informacema a ještě takhle chaoticky.. omlouvám se, ale já vám nepsala tak dlouho...

Dále, ano, maily. Kašlala jsem na to. Stejně jako chci začít s blogem začnu i s tímhle. A teď vážně. Odpovím vám, omlouvám se vám za to, mám kvůli tomu fakt velké výčitky.

Chvilku před tím, než jsem šla na This Is Us se ve mě znovu probudila ta dušička, kterou jsme se snažila utlačit. Prý o mě kolovaly fámy, že jsem "posedlá", teď snad nekoluje nic. Ale vysvětlit spolužákům, kteří fandí Messimu a Ronaldovi že nejlepší fotbalista je Louis Tomlinson je hodně těžké. Nemám argumenty, fotbal nesleduju a navíc oni neví o koho jde. Vlastně možná proto je i tenhle článek tak chaotický, sehnala jsem Take Me Home za půlku a za chvilku končí a já bych se jím chtěla obdarovat k Vánocům. Kdybyste do na mne teď brnkli, asi bych zněla jak kytaram protože jsem napnutá jak struna.

Nevím, na jak dlouho jsem zpět. Jestli vůbec jsem. Chci, ale škola mi dává docela zabrat, a vlastně zítra píšu z něčeho, co neumím, a místo učení tady prokrastinuju s obnovováním stránky na aukru. Ale tenhle článek prokrastinací není - na tenhle článek jsem právě prokrastinovala domácíma úkolama. Já mám vlastně domácí úkol...

Ještě chci dodat, že tenhle rok, někdy k půlce bych chtěla udělat objímací den. Obejmout hodně lidí na škole a vyfotit se s nimi. Sblížit se s nimi, než odejdu. Budou mi chybět všichni co tam chodí a mají na mne vtipné poznámky, za které jim nevynadám, protože se musím taky smát.

A příští měsíc jedu na poslední projekt. P o s l e d n í. Budu tam brečet, ale samozřejmě už plánujeme večer. Křest n a š í knihy, poslední osobní kontakt se všema. Se všemi dospělými, s němci. To bude loučení, pláč, objímání a jí si chci vyměnit co nejvíce facebooků. A já to udělám. Stejně jako jsem toho za tenhle školní rok už udělala tolik, asi bych si měla udělat seznam, nebo to zapomenu.

Tímhle asi končím. Jdu vrátit nějaké komentáře, vyvenčit psa a odpočítávat tři hodiny, kdy to CD končí. Musím se smát sama sobě. Jak je napsáno u jedné fotky naší třídy z minulého roku "tenhle rok to bude rachot".
easier..

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png