January 2014

po pádu.

8. january 2014 at 19:37 | Hani. |  Teď a tady, přímo z mé mysli.

řekli mi, že jsem silnější, než si myslím.

vstávám z pomyslné země, ke které jsem se vlastně ani fyzicky nepřiblížila, přesto jsem cítila ten náraz. určité momenty mne dokážou během pár sekund rozdrtit, další mne dokážou znovu dát dohromady a nabízejí mi další, malý opěrný bod, který mne jako lepidlo nachvíli drží pohromadě. opora se mi drtí pod rukama. jedny dveře se mi otevírají, druhé zavírají. a pak se nachvíli dá vše znovu dopořádku.
nebolí mě tělo, jsem zdravá. přesto už pár dní cítím následky toho nárazu. přpadám si, jak kdybych jela rychlostí 100 km/h a najednou narazila do zdi. netušila jsem za jak dlouho, přesto jsem věděla, že k tomu dojde. ale nemohla jsem uhnout. něco mne drželo na místě.
přes záclonu vidiny dobrého konce se řítím vpřed, nekoukám zpět. znovu a znovu. nepoučím se. utápím se v něčem, v čem se nedá naučit plavat.
dvě části mého já se nemohou dohodnout. vedou války. celý den dominuje mému tělu jedna a během chvíle bitvu vyhrává ta druhá. čekám, když se usmíří. nedají se oblafnout, nemůžu lhát sama sobě. i když jsem se o to pokoušela nesčetněkrát.
každou chvíli jsem jednou nohou v díře, kterou mi vykopal někdo, koho jsem pustila moc blízko. dívají se, jak padám, nechytají mě. když už padám na zem, objeví se ruce, které mne chytají. některé mne nechají padat volným pádem a nekteré mi dávají iluzi, že brání mému pádu. některé mne nachvíli pustí, ale vrátí se. nekopou jámy, řítí se taky. ví, že narazí do zdi, ale něco je drží na místě. stejně jako mě. nevím, jestli mám dost síly je chytat. snažím se. nejsem fyzicky silná. uvnitř se ale skrývá někdo, kdo zvládne to nejtěžší. zvládne sebrat ze země tělo, které už spadlo. které nikdo chytit nestačil. otevírá dveře, kterými můžeme projít jen jedním směrem. všechny vedou na stejné místo.
tam, kde ve tmě chodíme po úzké lávce. tam, kde v nás vyhrává jedno já. nemůžem se vrátit. na konci je stejně další podlaha, která čeká na naše zakopnutí.

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

některé věci jsou i na mě moc.

5. january 2014 at 18:02 | Hani. |  Deníček.

grr.

umím být zlá. vím to. ale nemám potřebu to dělat, radši lidi rozesmívám a dělám jim radost. nestává se moc často, abych se doopravdy rozčílila. kdy se mi to stalo naposledy? bylo to ejdno úterý,a le nevím jaký. kamarádka mi řekla, že se mě bojí. měla jsem vztek jako nikdy. ale mohla jsem být vpohodě, opírat se o to, co jsem věděla. teď mám vztek na dva lidi, vlastně tři, a nemůžu se opřít o nic.
tolik jsme se těšila na pátek, jak sis s ním budu psát, rán jsme vstávala dřív, abych se namalovala a abych byla hezky oblečená a ještě večer jsem si myla vlasy, aby mi to alespoň trochu slušelo. na 3. ledna jsem si brousila zuby snad od začátku prosince. a ejhle.
dokážu pochopit, že některé lidi omrzí, i když u něj to bylo dost rychlý. a nebylo to poprvý. u něj začínám, u něj končím. napsala jsem mu, ale zřejmě jsem ho dost otravovala, kdybyste to viděli.. takže zatímco dřív jsem ho sama sobě omlouvala za všechno, co mi dřív dělal, teď ne. potřebovala jsem to. a vím, že se z toho dostanu jedině tak, že na něj budu mít vztek.
kdybyste se mne na něj v pátek zeptali, rozbrečela bych se. kdybyste se zeptali včera, dostala bych vztek. a zítra, zítra mi bude jedno. dostávám se přes něj a přes všechno celý prázky. a zatímco dřív jsme se těšila jak ho vidím, teď se těším, jak ho budu ignorovat. už jsem to dělala jednou.. a udělám to znova. vím, že to umím. zazdím ho. minule jsem se na něj ani nepodívala. a byla jsem na sebe pyšná. některé věci jsou i na mě moc.
když tohle říkám mojí nejlepší kamarádce říká mi, jaký má na něj vztejk a kdesi cosi. a pak si s ním dává statusy. na akademii seděli vedle sebe a on jí, narozdíl ode mě, neignoroval. grrr, chce se mi brečet. vzteky i lítostí. dává si s ním statusy, jak to bylo super a sranda. a já seděla vedle nich a bylo mi dobreku. ale to nikoho nezajímá, že jo. kdyby to alespoň řekla narovinu,a le ona mi místo toho říká jak ho nesnáší a pak se s ním baví. hmm. psala sjem jí, když sjem si s ním spala jak jsem rozklepaná a jak je mi zle, vážně mi bylo a potřebovala jsem pomoc. o chvíli později jsem jí napsala, že ho nesnáším a ona "nesnášíš ho rptoože ho chceš", ale vlastně jsem se odpovědi dočkala až po třetí esemesce.
a pak je tu ta malá, co má techtlemechtle s támhle tím a támhletím taky, zatímco má kluka. všichni kluci jí chtěj, i on. zase. nežárlím na mojí "nejlepší" kamarádku, štve mě, že mi říká to a jemu ono. a na tuhle druhou, jo, to žárlím. jen na tu pozornost co má, nezávidím jí, ajk ji všechny holky nesnášej, protože ubližuje těm, co jsou kamarádky a tím jsme ji všechny začaly nesnášet. a jenom kluci ji brání, to je fajne. a přitom její třináct, no bože. mám jí dost. mám vztek, ale je mi vlastně líp.
pokecala jsem si s klukama, kteří mne vážně podrželi. kluci jsou v tomhle jiní. včera mi někdo na ask psal, že mě mijule a já myslím, že to byla jedna z mých kamarádek, že si ze mne dělají srandu. už nevím, komu mám a nemám věřit.. ale co, já zjistím kdo to byl. nebo to byl ten samý, co mi vhodil do skříňky dopísek, že je do mne zamilovaný. chci ho najít, abych ho mohla obejmout a poděkovat za to, co k tomu napsal. ale nikdo mi nechce nic říct. jediné co vím je, že si všechni hrajou na nejlepší kamarády a kamarádky... na jednu stranu chci vědět kdo to byl, tajně doufám, že on, protože on má takové specifické psaní smajlíků a nělterých slov, že mi to přijde jako on, ale zřejmě jsem mu fuk, i když mi psal, že na mě nezapomněl. no to víš, že ne. hlavně že jsi frajer.

no to je výlev. chci poděkovat mišce ze staystronger, za to, že tam byla se mnou. ♥

můžete se mne ptát na asku, potřebuju nějaké normální otázky tak kdyby se někomu chtělo, můžete mi tam třeba jenom něco napsat, nebo se na něco zeptat.. budu ráda. :)

ask.fm

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

jediné, co jsem potřebovala bylo pořádně se vyplakat..

1. january 2014 at 20:04 | Hani. |  Všechny mé myšlenky na jednom místě.

...

vstávám z křesla, které jsem si přivlastnila natolik, že si nesedám prakticky nikam jinam. mířím do chodby, oblékám si bundu, nazouvám boty. otáčím klíčema a skoro vztekle škubnu za kliku. ne ve vzteku, ale v odhodlání.
rozhlížím se zatímco scházím žulové schody. vidím zlomenou lávku, po které jsme přecházeli potok. tolik cest kam můžu jít. nakonec skoro v běhu mířím tam, kde je to vážně jenom moje.
vždycky jsem si přála budku na stromu, nebo houpačku. budku nemáme kde postavit, nikde nejsou vhodné stromy. a houpačku mi rodiče postavit nechtějí od té doby, co jsem z ní ošklivě spadla. cekově nechtějí, abych se někde houpala. a tak jak si před rokem, nebo dvěma na podzim pověsila starou pneumatiku na jeden strom, který je sice za hranicí našeho pozemku, ale nikomu nevadí, že tam jsem, je to skoro v lese.
trávím tam hodně času v létě, kde se někdy jen tak houpu, někdy sedím a se zavřenýma očima přemýšlím.
když chci, brečím, nejčastěji tam ale sedím a zpívám si. je mi jedno, jestli mne někdo slyší. a dneska jsem tam šla abych ze sebe dostala všechno co mne trápí.
když jsem si sedla na ten malý kopeček a opřela se o strom, kde pneumatika visí, rozhoupala jsem jí a chvíli pozorovala.
nikdy jsem neměla ráda silvestr. sice miluju ohňostroje, ale příchod nového roku je pro mne důkazem že čas běží a já si to pořád nemůžu přiznat.
a tak jsem začla brečet. protože jsem se zase celé prázdniny neviděla s kamarádama, protože mne trápí celkově všechny mezilidské vztahy, ale hlavně proto že brečet potřebuju už od pátku před prázdninami. psala sjem o tom, jak jsme měli problém s paní učitelkou a jak byli z toho všichni naměkko.. na mě toho ten den bylo až moc.
a tak jsem brečela.
a brečela.
nade mnou po silnici jezdila auta, kolem našeho domu chodil brácha a mě to bylo jedno.
pořád jsem myslela na to, jak jsem ve čtvrtek pře tím příšerný pátkem stála tam naproti němu a čekala, co bude.. když jsem ho objímala, zatínala pěsti a jak se mi chtělo brečet, protože to bylo poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem nemusela nad ničím přemýšlet, nad ničím. vlastně si nepamatuju nic, jen jak jsem zavřela oči o hlavu mu položila na rameno. a byla šťastná a spokojená. i když mělo za dvě minuty zvonit na hodinu a my to pak nestíhali a museli celou cestu bežet a i přes to jsme přišli trošičku pozdě.

...

vracím se domů. mám červené ruce. vždycky je mi na ně zima, někdy i doma a proto mne to nepřekvapilo. utírám slzy, cítím se lehčí, volnější. ačkoli to ještě pár dní bude trvat, vím, že jediné co potřebuju je být ve škole a zase nemít čas přemýšlet. zase blbnout. miluju přestávky, nesnáším hodiny. všechno co se v ten pátek dělo, všechno nás to čeká..
každopádně nezapomínám na to, že až vyjde sluníčko, nebo až naopak začnou padat sněhové vločky a já budu moc běhat po zahradě se sluchátkama v uších a zapomenout na svět, až se budu moct prát se spolužákama, ačkoli nikdy nevyhraju, ale hlavně - až všechno přiznám sama sobě, až tehdy to bude všechno vpohodě. vím, že to bude brzo.

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png