Deníček.

některé věci jsou i na mě moc.

5. january 2014 at 18:02 | Hani.

grr.

umím být zlá. vím to. ale nemám potřebu to dělat, radši lidi rozesmívám a dělám jim radost. nestává se moc často, abych se doopravdy rozčílila. kdy se mi to stalo naposledy? bylo to ejdno úterý,a le nevím jaký. kamarádka mi řekla, že se mě bojí. měla jsem vztek jako nikdy. ale mohla jsem být vpohodě, opírat se o to, co jsem věděla. teď mám vztek na dva lidi, vlastně tři, a nemůžu se opřít o nic.
tolik jsme se těšila na pátek, jak sis s ním budu psát, rán jsme vstávala dřív, abych se namalovala a abych byla hezky oblečená a ještě večer jsem si myla vlasy, aby mi to alespoň trochu slušelo. na 3. ledna jsem si brousila zuby snad od začátku prosince. a ejhle.
dokážu pochopit, že některé lidi omrzí, i když u něj to bylo dost rychlý. a nebylo to poprvý. u něj začínám, u něj končím. napsala jsem mu, ale zřejmě jsem ho dost otravovala, kdybyste to viděli.. takže zatímco dřív jsem ho sama sobě omlouvala za všechno, co mi dřív dělal, teď ne. potřebovala jsem to. a vím, že se z toho dostanu jedině tak, že na něj budu mít vztek.
kdybyste se mne na něj v pátek zeptali, rozbrečela bych se. kdybyste se zeptali včera, dostala bych vztek. a zítra, zítra mi bude jedno. dostávám se přes něj a přes všechno celý prázky. a zatímco dřív jsme se těšila jak ho vidím, teď se těším, jak ho budu ignorovat. už jsem to dělala jednou.. a udělám to znova. vím, že to umím. zazdím ho. minule jsem se na něj ani nepodívala. a byla jsem na sebe pyšná. některé věci jsou i na mě moc.
když tohle říkám mojí nejlepší kamarádce říká mi, jaký má na něj vztejk a kdesi cosi. a pak si s ním dává statusy. na akademii seděli vedle sebe a on jí, narozdíl ode mě, neignoroval. grrr, chce se mi brečet. vzteky i lítostí. dává si s ním statusy, jak to bylo super a sranda. a já seděla vedle nich a bylo mi dobreku. ale to nikoho nezajímá, že jo. kdyby to alespoň řekla narovinu,a le ona mi místo toho říká jak ho nesnáší a pak se s ním baví. hmm. psala sjem jí, když sjem si s ním spala jak jsem rozklepaná a jak je mi zle, vážně mi bylo a potřebovala jsem pomoc. o chvíli později jsem jí napsala, že ho nesnáším a ona "nesnášíš ho rptoože ho chceš", ale vlastně jsem se odpovědi dočkala až po třetí esemesce.
a pak je tu ta malá, co má techtlemechtle s támhle tím a támhletím taky, zatímco má kluka. všichni kluci jí chtěj, i on. zase. nežárlím na mojí "nejlepší" kamarádku, štve mě, že mi říká to a jemu ono. a na tuhle druhou, jo, to žárlím. jen na tu pozornost co má, nezávidím jí, ajk ji všechny holky nesnášej, protože ubližuje těm, co jsou kamarádky a tím jsme ji všechny začaly nesnášet. a jenom kluci ji brání, to je fajne. a přitom její třináct, no bože. mám jí dost. mám vztek, ale je mi vlastně líp.
pokecala jsem si s klukama, kteří mne vážně podrželi. kluci jsou v tomhle jiní. včera mi někdo na ask psal, že mě mijule a já myslím, že to byla jedna z mých kamarádek, že si ze mne dělají srandu. už nevím, komu mám a nemám věřit.. ale co, já zjistím kdo to byl. nebo to byl ten samý, co mi vhodil do skříňky dopísek, že je do mne zamilovaný. chci ho najít, abych ho mohla obejmout a poděkovat za to, co k tomu napsal. ale nikdo mi nechce nic říct. jediné co vím je, že si všechni hrajou na nejlepší kamarády a kamarádky... na jednu stranu chci vědět kdo to byl, tajně doufám, že on, protože on má takové specifické psaní smajlíků a nělterých slov, že mi to přijde jako on, ale zřejmě jsem mu fuk, i když mi psal, že na mě nezapomněl. no to víš, že ne. hlavně že jsi frajer.

no to je výlev. chci poděkovat mišce ze staystronger, za to, že tam byla se mnou. ♥

můžete se mne ptát na asku, potřebuju nějaké normální otázky tak kdyby se někomu chtělo, můžete mi tam třeba jenom něco napsat, nebo se na něco zeptat.. budu ráda. :)

ask.fm

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Veselé Vánoce!

24. december 2013 at 11:11 | Hani.

merry xmas.

přeju vám všem šťastné, veselé a klidné vánoce. doufám, že všichni prožijete krásné chvíle se svými blízkými a dostanete pod stromeček všechno, po čem toužíte. :))

Coffee, Tea & Sympathy

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

nene, pro tenhle článek nadpis vážně neexistuje.

21. december 2013 at 22:26 | Hani.

NULL.

už ani nevím, už to ani nepočítám. nebudu si vymýšlet výmluvy, proč jsem nepsala. nebudu lhát, prostě se mi nechtělo. poslední mi dochází, že to, co v sobě mám potřebuju dostat a že už nedokážu to, co dřív. když mi před pár dny kamarád řekl, že všechno, co v sobě dusím a všechno, co se bojím komukoli říct se jednou dostane ven a že to bude bolet ještě víc, donutilo mne se zamyslet, ale stejně nepřimělo se někomu vypovídat. přijdu si otravná s mými malichernými problémy, když ostatní tíží skutečné problémy.
a tak jsem znovu sáhla po notebooku, na který mám zakázaný přístup, ale ať už si tohle někdo přečte, nebo ne.. jsoupřece vánoce a tak bych se znovu měla začít snažit něco psát, zvlášť když mi chybí blogeři, komentování článků a i vlastně samotné psaní. jako vždy můj výkec schovám pod perex, protože si přijdu, stejně jako v realitě - otravná se svými problémy. ale já už vlastně i zapomněla, že tohle je můj blog a že tenhle prostor, do kterýho můžu psát můžu napsat cokoli. tak jdu na to.

řekli mi, že se nesvěřuju. ale já se svěřuju, jenom ne jim.

24. november 2013 at 14:43 | Hani.

STEJNĚ JSEM SPOUSTU VĚCÍ NENAPSALA. ALE VZPOMENU SI NA NĚ AŽ POTOM.

kolikrát jsem otevřela tuhle stránku a začala slovy vyplňovat volný protor mezi "* Nadpis:" a "Hned zveřejnit". podle toho, kolik rozepsaných článků vzniklo usuzuji, že to bylo více než pětkrát.
nikdy jsem nevěděla, jak začít. omluvou? a bude to ještě někdo číst? ptala jsem se Foster a ta mi řekla něco tak motivujícího, že jsem se rozhodla že prostě něco napíšu, ať už to má smysl, nebo ne. počítám, že tenhle článek bude dlouhý, plný blbostí a nikomu z vás nebude dávat smysl.

Ano, znova směsice mých keců..

15. october 2013 at 19:09 | Hani.

Měla bych se vlastně cítit tak, jak se cítím?


Kolikrát jsme otevřela mail, kolikrát jsme otevřela právě tenhle editor, který je už několikrát let stejný. Vlastně jsme třeba v sobotu psala jeden článek na jedno snad z nejmutnějších témat, ale smazal se mi a nechtělo se mi ho psát znovu. Je to tím, že nemám motivaci?

Místo přemýšlení nad touto věcí to vemu tak, jak bych to ráda udělala už dva dny - napsala deníček. Budu sobec, já to prostě potřebuju.

Na moje nové spolužáky jsem si celkem zvykla. Dnes při druhé hodině - ČJ - jsem přemýšlela nad tím, jaké to bylo minulý rok. Já to vlastně nevím. Tím pádem to nemám s čím srovnat. Né, že by to nebylo vidět. Možná si jenom všechno užívám více jak dřív a proto nestíhám vnímat okoláí. O přestávkách. O hodinách je ten rozdíl vidět hodně a to zejména při matice. Vlastně to spíše poslední dny nazýváme "nekonečnou hodinou". Sedí to. Více hluku, více lidí, více všeho zlého - nejde se soustředit, při takovém počtu se "rozjedete" hrozně rychle a pak nemůžete přestat. Ale copak se dá celých 45 minut být potichu?

Já se tak stydím, že se tomu nevěnuju. A mailům taky ne. Achjo...

Dneska nastal jeden z největších zlomů. A také jeden z posledních, co se týče kamarádství mezi donedávna mou nejlepší kamarádkou a mnou. Víte co? Jsou to malé, možná malicherné drobnosti, kterých je ale tolik, že to nestačím zpracovávat. Takže dneska mne rozhodila maličkost. A protože už je to podruhé, vím, že by to udělala znova. A tak jsem co se týče jí pěkně vytočená.
Dneska říká, že jde na záchod. Nebudu jí bránit, že jo. Pospíším, jdu si hned sednou na lavičky. Ale, co kdo tam asi je? Ona a zase dolejzá a ním. Bože. Ale tak fajn. Nebudu stíhačka.

Podruhý mi řekla že na mne čekat nebude, po škole, protože musí na trénink. Chodila na stolní tenis, ale myslím že teď na nic nechodí.. ale tak se rozloučím a dál si zavazuju moje kotníkové boty podobné converskám. Vyjdu ze školy a zase za ním ťape. Několkrát mne vybízela, ať se přidáím, ale já měla mamku před školou, která na mne čekala v autě. Nastoupila jsem, mamka říkala že ji ani nepozdravila. Ale tak ji třeba neviděla.
Takže jsem šla s mamkou se podívat po obchodech a pak do jednoho fastfoodu tady u nás. Mají tam lepší hamburgry než kde jinde. A pak ji vidím, jak jde zase s ním a s ještě jednou "béčkařkou".
Mamka se na mne podívala a zeotala se, jestli mi to vadí.
"Jo."
Ona se mnou ven nechodí. Vždycky nemůže. Já to chápu že jezdí pryč za babičkou. Já bydlím taky pryč a protop taky nemůžu pokaždý. Ale vadí mi, že na ně si čas udělá. A ještě mi lže. A to mne bolí. Mrzí. A ano, štve.
Možná žárlím. Ale mě nevadí, že šli spolu. I když je to možná žárlivost, protože na mne kašle. Ale tak ona chche kluka, který má holku a furt ho někam tahá, vtírá se.. žere mne to. Proč jim to chce rozbít. On ještě chodí s mojí kamarádkou, která sice má něco, jako každý, ale ona mi pomáhala nejvíce, když mě ona odkopla tenkrát. Ona byla ta, za kterou jsem přišla a bavila se se mnou stejně jako dřív. Ta, která ke mě byla vždycky upřímná. Ta, která mne naučila říkat "no a co" a více to neřešit.
Při psaní minulého článku jsem berečela. Bylo to o jedné hodně tragické události. Poslouchala jsem písničku, která.. mi přijde že se k tomu hodí. A teď se mi do očí hrnou slzy taky.

A víte co je nejhorší? Přes tu dobu, co jsem tu nebyla, jsem si toho hodně uvědomila. Splnila jsem si to, co jsme si přála od minulé anglické olympiády, které jsem se zúčastnila. Kde mi bylo řečeno, že má jedna holka kamarády po celém světě. Hrozně moc jsem si to chtěla splnit. Chtěla jsem poznat nové lidi a jiné způsoby žití a povahy - jednou se vydat tam, kde bydlí a dát si to všechno dohromady. A teď si píšu s lidma te všech koutů, dalo by se říct. A já si jich právě teď vážím více jak jí. Protože ona mne dneska několkrát s chutí pošle někam, ale oni mi řeknou, že jsem úžasná i když mne neznají. A já.. já jsem právě teď v takové situaci, že jsme se hrozně moc těšila až začnu psát sem, abych si všechno mohla vylít bez ohledu na to, jestli si to někdo přečte. A teším se, až napíšu Marušce, která mi říká Hun, která je z Damašku, až napíšu Andree ze Švédska, ale jezdí často do Chorvatska a jsme si teď hodně blízké, až napíšu dívce jménem Aurora, která je z Itálie a je hrozně milá. A až napíšu Vanesse z Malaysie, mé soulmate, až napíšu holce, která je ze Slovenska, bydlí vlastně nejblíže, a kterou jsem si také zamilovala a teď si už také píši s blogerkou z http://booksandcoffee.blog.cz/ kterou bych také chtěla pozdravit. :))
A samozřejmě zdravím taky vás, jestli tohle někdo čte, protože jste tady a mne to hrozně těší.

Panebože, já jsem ale pisálek. no nic, jdu k vám. :) snad stihnu oběhnou alespoň některé z vás, protože si musím balit - zítra jjedu s kamarádem prezentovat prezentaci na ministerstvo školství. A budeme stavět u jednoho Starbucksu, tak že bych si třeba splnila jeden z mých malých snu? :)

Untitled

Hezký den vám přeju. Mějte see. :)
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

To jsem článek nenapsala tak dlouho?

9. october 2013 at 18:59 | Hani.

VLASTNĚ MŮJ VÝKEC. ZBYTEČNÉ INFORMACE, PRO MNE ALE HODNĚ DŮLEŽITÉ.

Když jsem psala můj poslední článek, chtělo se mi brečet.
Ničila jsem všechno, co jsem vybudovala. Přišlo mi, že přicházím o všechno, co jsem na blogovém světě tolik milovala. Jestli jsem o to doopravdy přišla teprve uvidím v nejbližšíczh dnech.
Věděla jsem, že pokaždé, když jsem odešla, nevrátila jsem se. Bojovala jsem s tím, abych ten článek zveřejnila. A bojovala jsem s tím, abych napsala tenhle, protože jsem možná trošku zlenošila. Ale já to věděla, věděla jsem, že se vrátím. Miluju to tady. Tady jsem tím, kým jsem. Tady potkávám lidi, kterých si opravdu hodně vážím.
Tohle bude dlouhý článek.

Od té doby co jsem napsala poslední článek se všechno převrátilo naruby. Ten týden jsem doopravdy byla pryč a na strejdovo počítači jsem se nechtěla přihlašovat, ale nebudu to tady zapatlávat zbytečnostma. Ke konci toho týdne a vlastně i poslední dny se pozastavuju a říkám si "o tomhle bych psala" a formuluju věty a přehazuju slova - ano, chybí mi to.

Ten týden byl suprový. Užila jsem si ho, byla jsem u babičky, se kterou jsem kařdý den spolu z bráchou hrála karty až do noci, v tomhle jsem po ní - hrozně ráda hraju Prší. Strejda mi půjčoval notebook na noc a tak jsem ještě ve tři ráno strašila a psala si s lidmi z jiného koutu světa, se kterými se nikdy neuvidím, ale moc si to přeju. O těch nocích jsem navázala nová mezinárodní internetová přátelství a s těmi lidmi si pořád píšu a jsem na to opravdu hodně pyšná, přeju si aby takoví lidé žili u nás. Tady se předhánějí v tom, kdo je sprostější. A tím se vlastě dostávám ke škole.

Všichni určitě víte, že nás spojili neboť jsem o tom psala už od půlky prázdnin. Čekala jsem, že se to změní, ale nečekala jsem, že to bude takovéhle. Ano, jsou skupinky. Ano, už netrávím přestávky s kamarádem a druhým kamarádem z béčka, za kterými jsem chodila. Oni a pár dalších už nesedí v lavici přede mnou, ale na druhém konci třídy. A vadí mi to vlastně?
Přede mne si sedli dva kluci. Jednoho znám ze sboru, druhého tak nějak od vidění. Měla jsem možnost je poznat blíž a musím říct... prostě si to užívám. I nové holky ve třídě. Dobře, bavím se jenom s jednou, ty dvě, které jsme čekala že budou ve skupince ve skupince jsou a abych se přiznala, nestojím o falešné přáteství, kdy se nerozlučně bavíme jen když to jedna z nich potřebuje. Ne.

Tenhle rok je bláznivý. Po škole chodí noví lidé. Učitelé, lidé ze střední, nová šestka. Na tu minulou jsem si ještě nezvykla a už mi sem dají další? Vlastně je letošní sedmička plná malých namyšlených dámiček, které rektálně alpinují středoškolákům, kteří se učí na obraběče. Je vtipné to pozorovat, jak si dovolují na někoho, kdo by je mohl zašlapat. Ale ony mne vážně netrápí.
I když já letos docela trápím učitele. Tenhle rok jsem začala znovu a jinak. Moji spolužáci si zvykli na to, jaká jsem - živá a pořád někoho provokuju, ale letos je to podle jejich slov horší. A mě to zatím netrápí. Já si to užívám. Sice pobíhám po třídě a kolikrát jsem z toho pobíhání úplně rudá, ale ty přestávky jsou boží, vlastně se pořád něčemu směju.

A tím se vlastně dotávám k tématu, které.. vás asi unudí, ale já to potřebuju ze sebe dostat.
Moje kamarádka. Je vlastně pořád nejlepší?
Jeden z těch kluků před námi.. ona.. je do něj vlastně zamilovaná. A my spolu pořád blbneme. Ať už mne lochtá nebo mi bere věci - ale já si nezačínám, protože vím, jak to je. Na druhou stranu nechci být za namyšlenou, když ho budu ignorovat. A tak si šlapeme na nohy a on s jeho kamarádem mne lochtají až končím na zemi celá rudá a vysmátá. A já to zřejmě vadí, nevím. už od začátku roku se chová ke mě děsně. K ostatním prý ne, dneska jsem se jich ptala. Nebaví se se mnou, nečeká na mne, abychom spolu šli na oběd, jde i když vidí že pospíchám, protože jsme si vyběhaly skříňku vedle sebe. Ne.. navíc mi pořád připomíná, že se mám uklidnit. Achjo. Trápí mne to. Ale štve mne to. Pořád má nějaký narážky, rýpe do mne a podobně. Navíc se neustále snaží skákat mi do hovoru s těmi kluky. Mrzí mne to. Vadí mi to.
Nechová se tak, jak předtím. Já jí nic nevyčítám, prostě si potgřebuju postěžovat. nechci jí pomlouvat, i když jsem to dneska trošku udělala, ale držím se. Prostě jsme jenom řekla, že je na mne zlá a konec. Počítá se to? Stydím se.
A ano, tohle klidně přeskočte. Vsadili jsme se s tím klukem, co je do něj zamilovaná kdo najde první toho druhého na twitteru. A ona mu dala moje jméno. Ještě že měla moje staré, jinak bych na ni byla naštvaná ještě víc. Nebo mne to jenom hodně mzí? Nebo žárlím? Nebo ona žárlí? Co se vlastně děje?

Takže takhle co se týče zkráceně novinky ze školy. Učitelé si o mě prý často povídají, protože vyrušuju. Tuhle mi paní učiteka řekla, že se chovám hrozně, když jsme si o občance lepila barevné papírky na oči a mrkala. Prý mne chytla puberta, prý už nechodím, ale poskakuju, skáču klukům na záda. Dneska se mne ptala, jestli se mi zapalují lýtka a já řekla, že už schořela. Neschořela. Já se ale držím, známky mám zatím dobré, jenom prostě chci stihnout všechno, co jsem kdy chtěla udělat. Je tu poslední rok. A chci si ho užít s těmi, které mám ráda.

Twitteru jsem poslední dny ale docela propadla. nenazývám to závislost. Bojím se, aby nenastala stejná situace jako s Facebookem. Ale píšu si tam s tolika lidmi. S Itálie, z Damašku, Švédska, Anglie, s holkou která bydlí blízko Toronta nebo se slečnou z Malaysie. Se sekvělou slečnou ze Slovenska. A možná jsem opravdu na blog jenom kašlala, stejně jako s vašimi maily, ale k tomu se ještě dostanu. Prostě jsem tam narazila na jednu holku se kterou si píšu snad nejvíce, i na facebooku a já mám teď naše zprávy mnohem radši než zprávy s mojí nejle... kamarádkou, která mi píše dvě slova. Už jsme jednou podobnou situaci měli. Tenhkrát mi hodně ublížila a teď to dělá znova, protože já už nehodlám řeši žabomyší války o tom, kdo se s kým baví. Hlavně - já to myslím kamarádky se všemi, jsou to moji spolužáci. No nic, odbočkaaa.

Navíc když se teď bavím s kamarády, se kterými jsem dříve trávila přezdívky bavíme se tak.. odcizeně. Ptáme se na takové ty řečnické otázky. Ale to se snad dá dopořádku. Doufám.
Tenhle rok vybíráme trička, které vybrali když jsem nebyla ve škole, poslední zvonění. Přihlášky na školu, wow.. chce se mi brečet, hodně.

Zahrunuju vás tady takovýhle informacema a ještě takhle chaoticky.. omlouvám se, ale já vám nepsala tak dlouho...

Dále, ano, maily. Kašlala jsem na to. Stejně jako chci začít s blogem začnu i s tímhle. A teď vážně. Odpovím vám, omlouvám se vám za to, mám kvůli tomu fakt velké výčitky.

Chvilku před tím, než jsem šla na This Is Us se ve mě znovu probudila ta dušička, kterou jsme se snažila utlačit. Prý o mě kolovaly fámy, že jsem "posedlá", teď snad nekoluje nic. Ale vysvětlit spolužákům, kteří fandí Messimu a Ronaldovi že nejlepší fotbalista je Louis Tomlinson je hodně těžké. Nemám argumenty, fotbal nesleduju a navíc oni neví o koho jde. Vlastně možná proto je i tenhle článek tak chaotický, sehnala jsem Take Me Home za půlku a za chvilku končí a já bych se jím chtěla obdarovat k Vánocům. Kdybyste do na mne teď brnkli, asi bych zněla jak kytaram protože jsem napnutá jak struna.

Nevím, na jak dlouho jsem zpět. Jestli vůbec jsem. Chci, ale škola mi dává docela zabrat, a vlastně zítra píšu z něčeho, co neumím, a místo učení tady prokrastinuju s obnovováním stránky na aukru. Ale tenhle článek prokrastinací není - na tenhle článek jsem právě prokrastinovala domácíma úkolama. Já mám vlastně domácí úkol...

Ještě chci dodat, že tenhle rok, někdy k půlce bych chtěla udělat objímací den. Obejmout hodně lidí na škole a vyfotit se s nimi. Sblížit se s nimi, než odejdu. Budou mi chybět všichni co tam chodí a mají na mne vtipné poznámky, za které jim nevynadám, protože se musím taky smát.

A příští měsíc jedu na poslední projekt. P o s l e d n í. Budu tam brečet, ale samozřejmě už plánujeme večer. Křest n a š í knihy, poslední osobní kontakt se všema. Se všemi dospělými, s němci. To bude loučení, pláč, objímání a jí si chci vyměnit co nejvíce facebooků. A já to udělám. Stejně jako jsem toho za tenhle školní rok už udělala tolik, asi bych si měla udělat seznam, nebo to zapomenu.

Tímhle asi končím. Jdu vrátit nějaké komentáře, vyvenčit psa a odpočítávat tři hodiny, kdy to CD končí. Musím se smát sama sobě. Jak je napsáno u jedné fotky naší třídy z minulého roku "tenhle rok to bude rachot".
easier..

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Potřebuju pauzu...

20. september 2013 at 20:58 | Hani.

.. VRÁTÍM SE. ALE POTŘEBUJU NABRAT VŠECHNO, CO JSEM ZTRATILA. CHUŤ PSÁT, CHUŤ PSÁT VÁM KOMENTÁŘE A ČÍST SI VAŠE ČLÁNKY. BUDE MI TO CHYBĚT A NA TO JÁ ČEKÁM - NA NOVÝ ELÁN, KTERÝ BUDE POHÁNĚT TENHLE BLOG.

Kdybyste mi řekli, že tohle budu psát, nevěřila bych vám. Přitom právě teď mám pocit, že to je to, co nejvíce potřebuju.
Od soboty do čtvrtka. Bude to těžké. Budu mít nejspíše hodně volného času a proto neříkám, že nebudu psát. Třeba budu. Ale o čem bych měla psát?
Nechci sem nic prozrazovat, mám pocit, že internet tohle vědět nemusí.

Zkrátka.. asi si dám pauzu. Nevím. Hrozně mne mrzí, že už nemám tu chuť napat vám všechno, co jsem určitý den zažila, moje myšlenky, moje pocity. Štve mne to, ale vím, že blogování a psaní mne baví a vrátím se k tomu. A tady na tomhle blogu, jsem byla nejšťastnější, byla sama sebou. Vlastně jsem i našla malý střípek mé osobnosti, jestli se to tak dá říct. Třeba budu za půl roku někdo jiný.

Nevracím komentáře, netěším se na to, až si s vámi popovídám, až si budu číst vaše články. Věděla jsem, že to přijde, ale nečekala jsem, že to bude trvat takhle dlouho. A teď mám i pocit, že to nejenom sobecky potřebuju, ale navíc mi oi nic jiného nezbyde.
Budu mít sice přístup na počítač, ale ten je zavirovaný a poslední, co potřebuju zavirovaný je blog. Jojo, jsem paranoidní, ale pro klid mé duše sem chodit zřejmě nebudu. Těhle pět dní.
Nemám čas přednastavovat články. Teď ale vážně - nemám ho. Máme tři odpoledky, škola je mnohem náročnější a i když mám ráda některé své nové spolužáky, mé dřívější kamarády z loňského béčka, je to ohromný skok. Mnohem více srandy, ale i při hodinách a tak se nemůžete pořádně soustředit. Navíc já, když začnu s někým blbnout, nedokážu se ovládat a tak se často nechovám zrovna nejlépe - znuděná, unavená a rozjetá. Neboli "nejlepší" kombinace na odpoledku, kde máme chemii a dějepis.

Třeba najdu čas. Třeba se budu užírat. Nebudu se loučit, to ne. Já se vrátím, vím, že se vrátím. Bojím se, že budu chtít začít od znova, ale tady jsem našla vás - všechny, co jsme vydrželi a čtete tenhle článek, i když na blog kašlu. Vás pár.

Vím, že brzy si zvyknu na nový režim a začnu znovu. A chci začít tady. Asi přijdu o všechno, co jsme vybudovala a i ty lidi, co my sem chodili. To mne mrzí. Ale nezapomenu na vás. Na vaše komentáře u článků, kdy mi nebylo nejlépe, kdy jste sdíleli mou radost.

A to nemluvím o mailech. Klárko, L., Vaness, Nell, Terko a všichni další - promiňte, že jsem tak hrozně nezodpovědná. Chci to vrátit do pořádku, ale teď prostě.. nemám elán.
To by asi stačilo. Mohla bych psát pořád dokola o tom samém. Tenhle školní rok bude úžasný i příšerný. Moji kamarádi z béčka, vlastně jsem nevěděla, že by to mohlo být takovéhle, že bych si mohla užívat náš humor s jedním klukem z béčka. Netušila jsem, že si pro mne najde čas, když tam bude s našima klukama. A vážím si toho, jak se ke mě chovají i ostatní. Na druhou stranu, vlastně se holky baví spolu, ale když vidím, jak jednají s mými kamarády, toužím já vlastně po jejich "přátelství"?
Je toho tolik. Nevím, proč se mi po tom psaní (ne)stýská. Možná je to kvůli těm komentářům, ale já je chci vracet, ale nemám na to chuť.

Jsem na sebe naštvaná.

Není to na dlouho, jen na pár dní. Ale chci vyhnat ty myšlenky jako "včera jsi nic nenapsala, napiš dneska, musíš, jestli chceš aby to někdo četl"...

Tohle se tedy hodně prodloužilo. nebudu si to po sobě číst, jinak to smažu.

Na chvíli chci zapomenout, že mám povinnost, chci si vzpomenout, že mám chuť psát. Chci nabrat tu sílu. Třeba budu psát, možná ne. Nevím, ale chci psát, protože chci psát a né proto, že jinak přijdu o čtenáře. Doufám, že tu na mne někdo počká. Nezapomenu na vás a na všechny, kteří pro mne tolik znamenáte, si vzpomenu až se zase vrátím a vrátím vám všechny vaše komentáře od posledních článků.

Po tu dobu, co tu nebudu, užívejte si života, jste mladí, všichni jste úžasné osoby a nemá cenu se trápit. Mějte se co nejlépe. Doufám, že na mne nezapomete, protože já na vás ne.
Teď mne napadá, bude si tohle vůbec někdo číst? Píšu to vůbec pro někoho, nebo jenom sama pro sebe? Bude tu na mne někdo čekat?

Děkuju vám za to, jestli jste to přečetli a za všechny komentáře, na které jste nedostali odpověď.

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Shrnutí mých posledních, dost hektických, dní.

18. september 2013 at 20:01 | Hani.

ŠKOLA, SPÁNEK, TWITTER BLOG, TUMBLR, WEHEARTIT, YOUTUBE, ŠKOLA, SPÁNEK...

Jsem na sebe tak hrozně naštvaná.
Nevím, co zase vymýšlím za hlouposti. Nechápu to prostě, jak jsem mohla blog nechat takhle... baví mne to, ale začátek roku je dost náročený, však víte, ale já se nezabývám blogem, ani ničím jiným, já když přijedu domu jdu sice na počítač, nebo dělat úkoly, ale blog nestihnu a pak to dopadá takhle.
Jako se všema předešlýma blogama.

This is them.

14. september 2013 at 12:46 | Hani.

1D3D MOVIE!!

Přemýšlím, kde začít.
Je toho tolik, tolik věcí, které chci říct. Plná zážitků, nadšená. Takže tehle článek bude možná trošku zbrklý, ale já to prodtě potřebuju zrekapitulovat a všechno sdělit světu..

Tenhle článek vlastně není o ničem.

12. september 2013 at 21:12 | Hani.

...

Zdravím. :)
Na začátek bych všem moc chtěla poděkovat za komentáře a návštěvy, ta čísla mne moc překvapila a moc to pro mne znamená, takže moc děkuju všem. Jste úžasní! :))

sick-ness.

10. september 2013 at 20:00 | Hani.

JAK ŘÍKÁ NADPIS.

Ahoj.
Včera jsem nic nepřidala a za to se omlouvám. Nějak mne ale přepadla chřipka a tak je pro mne koukání do monitoru dost nepříjemné, protože se mi rýma většinou projevuje tím, že mi slzí oči. Každopádně, jestli teď budu pár dní doma, budu se snažit něco napsat alespoňm přes tablet, protože to tady nechci nechat bez článků. I mě by se po psaní stýskalo, jenom abyste věděli, proč jsem včera nic nenapsala a proč se to v příští dnech může stát znovu.
Polovina naší velké třídy je také nemocná, spousta lidí chybí a když přičtu to naše hromadné pití z jedné matonky tak je mi jasné, kde jsem k rýmě přišla. Nebudu ale dělat z komára velblouda...
Prostě jsem to sem chtěla napsat.

Dnes jsme měli první hodinu informatiky, která zřejmě nebude tak volná a jako minulý rok. Učivo by mělo zahrnovat i tvorbu www stránek a když jsem zaslechla něco o blogu... jestli budeme dělat s blogem, tak se na to dosti těším, protože blog celkově - to je něco pro mne. :)

Takže asi budu končit... tenhle článek vám moc informací nedal, že. :) Přeji vám pevné zdraví, protože při tak náhlé změně počasí se těm chřipkám nemůžeme divit.

Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Protentokrát nemám žádný název...

8. september 2013 at 12:44 | Hani.

RED.

Nevím, zda se radovat, nebo smutnit. Včera kolem půlnoci jsem konečně dočetla tu netlustší knihu, jakou jsem kdy četla. Nejradši bych byla, kdyby příběh pořád pokračoval.
Jediné plus, které na tom vidím je více volného času. Protože jsem takřka všechno podřizovala Hostiteli, nevěnovala jsem se ani pořádně blogu, mailům a všemu, co bych měla dělat, nebo co dělat musím. Samozřejmě moe aktivita je snížená i vlivem školy, ale tuším, že Hostitel a twitter za to mohli nejvíce.
Předtím než tadu začnu povídat o mém životě, velice záživné, že? tak bych chtěla probrat jeden z mých nápadů. Vím, originalita v tomto ohledu klesla skoro k nule, ale co takhle články psané v angličtině? Musím se přiznat, že o tom uvažuju už hrozně dlouho, ale ráda bych slyšela, nebo spíše ráda bych si přečetla váš názor. Nechce se mi kvůli tomu zakládat nový blog, vím, jak to dopadá - dva blogy neutáhnu a vždy jeden upadne do zapomnění a to se mi zrovna tady riskovat vážně nechce.
Takže budu ráda za každý názor a připomínku, kterou byste mi případně napsali do komentáře. :)

Jsem zpátky doma!

29. august 2013 at 18:07 | Hani.
Dobře, dobře.
Promiňte, stydím se za to, jak jsem se na to vykašlala. V úterý jsme přijeli v půl osmé a na počítač jsme se už nedostala a.. pak mi bylo hloupé psát u kamarádky na návštěvě článek..

Stalo se toho tolik, nevěřím tomu, že jsem předevčírem byla v Plzni, ne, nevěřím! Zdá se, že je to tak dávno... Navíc, dozvěděla jsem se, že jsme doopravy spojení. Více vám toho povím v článku, který plánuji a který bude zřejmě velmi obsáhlý.

V Plzni nám pověděli, že nám lístky na This Is Us ještě nedají, tak jsme si alespoň místa zarezervovali přes internet. Překvapilo mne, že jsem si v Plzni nic nekoupila - obešla jsme hodně obchodů, ani v Tally Weijl mne nic nezaujalo.
Zato u nás v Lindexu jsem si koupila oranžové kalhoty za 180,-, to bych byla vážně hloupá, kdybych je tam nechala. A k nim kšandy s knírkama. *-* V Lindexu měli i šortky s vysokým pasem, takové modré, puntíkaté, ale za 600,- se mi je kupovat nechtělo, když bych je už asi ani nestihla unosit.

Od včerejška jsem tedy byla u kamarádky. Včera to bylo úžasné, samozřejmě Up All Night (:D), ale večer jsme samozřejmě trávili na počítači, spamováním Liama a navíc na twitteru probíhala follow party a já získala více jak dvojnásobek sledujících. :D
Dnešek jsme ale byly asi.. unavené, kvůli nedostatku spánku, nebo já nevím a nedařilo se mi kamarádku rozpovídat. Navíc nám náladu kapánek pokazila zpráva o nadcházejícím školním roce, o sdílení jedné místnosti s o více jak deset lidí navíc, ale nevím.. nevím, co se dělo, ale pak jsem si tam připadala jako bych překážela.. čímž nechci říct, že jsem si to neužila, jenom nevím, co se stalo. Mrzí mne to... ale když jsme se ptala, prý jsem za to nemohla. Tak nevím, nu.

Teď jsem zjistila, že můj tweet limit je už sice pryč, ale follow limit budu mít než dosáhnu několik dalších sledujících. Pomůžete mi, prosím? :))

Tím bych asi ukončila moje (ne)zkrácené povídání. Musím teď vrátit všechny ty komentáře, za které vám moc děkuji! :)

Tumblr | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Takový ten pocit, kdy máte radost a všechno je růžové.

26. august 2013 at 20:01 | Hani.

TENTOKRÁT JE TO DENÍČEK NAPSANÝ S TAKOVOU CHUTÍ, JAKO SNAD NIKDY.


I když je to už jenom týden, jenom týden, kdy se všechno změní, nedokážu si to představit a ani to nechci zastravit. Je to jenom sedm dní a mě to prostě nedochází. Tak moc se těším na ty lidi, na všechen ten.. režim. A přitom to tak moc nesnáším, za měsíc si zase budu stěžovat. Ale mě takovéhle věci nedochází ani když jedu v autě nebo autobusem, to až u skříňky, jestli vůbec. Deset měsíců, možná skvělých, možná... příšerných. To ukáže čas, co se má stát, stane se.

Dneska jsem se konečně pustila do toho, co chci udělat tak moc dlouho. Když teda namůžu vystěhovat bráchu pryč z mého pokoje, tak to tady alespoň probudím k životu. Tak jsem se vrhla na to naše dřevěné cosi, co zakončuje stěny. A polepila to kousky časopisů. A zdi pro změnu novinama, co nejsou tak barevné. Ano, líbí se mi to, hodně a jsem na sebe pyšná. :D K tomu jsem se inspirovala a zDIYovala tady několik věciček. Nemůžu se dočkat, až seženu něco nad postel, světýlka už jsem si sehnala, takže jenom nějakou látku, nebo něco podbného. A lustr tady taky nezůstane. Prostě jsem prohlížela wehearit a zamávala tady s tím. I s tím bincem na mém stole. Hřeje mne takový pocit. :D

Uvědomuju si, že jsem vlastně nedělala nic jiného, než četla. Včera do půlnoci, nebo do dnes do rána a dnes znovu. Samozřejmě nastaly potíže s další knihou, kterou jsem si chtěla půjčit - asi čtrnáct dní tam byla, ale teď si ji někdo půjčí. Čekala jsme něco, co se mi pokusí zkazit náladu. Vlastně jsem byla dost.. ospalá a znuděná, ale teď jak tady sedím, zavřená v tom barevném koutku u počítače a poslouchám Taylor Swift, nějak se mi znovu vlévá krev do žil. Teď, když je večer. Ale ta knížka se nedá srovnat s ničím, co jsme četla dříve, protože teď jsem tak moc napjatá na další vývoj situace že se mi ani nechtělo k počítači. :D

Zítra pádíme do Plzně. Těším se, konečně si pojedu pro ty lístky na This Is Us a.. znáte to. :D
Koukám, že se blog docela polepšil s Tématama Týdne. Na tohle něco určitě napíšu, článek plánuju na zítřek, až se vrátím, nebo ho napíéšu dneska a dám do rozepsaných a zítra zveřejním.

Tenhle deníček jsme napsala tak bleskově, až se mi tomu nechce věřit. A že ho píšu tak ráda. Možná bych si konečně měla začít psát deníček do těch sešitů, které jsme si na to koupila. A ktreré jsem na to dostala. Stejně jsem si vybrala ten červený.. místo těch hezkých. Ale je pravda, že ty momenty.. přečíst si rok zpátky něco, co jsi cítila, jaká jsi byla.. je neuvěřitelné. Pokud to nevytrháte jak já, to sešit dostal jinou práci, jiné informace co má uchovávat.
Mám hroznou radost, že jsme to tady trošku změnila. Je to tu sice pořád malé a.. moc přeautíčkované, ale teď mám prostě tvořivou náladu. :D

Ve středu ke kamarádce spát. Taky se moc těším, bude to Up All Night (if you know what I mean), video diaries, best moments, live tour. Už to vidím, vždycky to takhle skončí. K tomu A Year In The Making, u kterého zase budu brečet a ona na mne bude vyděšeně zírat.

Překypuji emocema, jak už jste si asi všimli. A přitom jsem dneska ještě před pár hodinama nejraději nedělala nic, byla schovaná a nevylézat.

Tak tohle se vážně prodloužilo. :D No nic.

Untitled

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Co k tomu dodat.

22. august 2013 at 20:31 | Hani.

BLAH, BLAH, BLAH / MY DIARY

Nemůžu zaboha napsat jediný normální článek. Vždycky ho v půlce přestanu psát.
Štve mne to. Měla jsem rozepsaný článek o mém vztahu s bráchou, o změně mé osoby za poslední tři roky, chtěla jsem sepsat něco zvláštního o mě. Nic, ale nic není hotové a všechno je v rozepsaných. Ani na téma týdne nic nenapíšu, přitom tohle se mi líbí. Argh.

Nechápu to. Jako by všechno bylo o tom samém, nebo já nevím. Článek o bráchovi jsem nedopsala, protože jsme se rozbrečela. Fakta.. fakta psát nechci, protože pak se uvědomím, jak moc příšerné ta fakta jsou. A.. hudba.. ten článek je hrozně dlouhý a nevím, jestli by ho někdo četl.

Moje myšlenky se teď zajímají o zítřejší výlet do knihovny. Konečně! Půjčím si Hostitele, už dlouho si ho chci půjčit, ale dostaneme se tam až zítra. I když tuším, že se zase něco podělá. Příští týden razíme do Plzně, mamka na zkoušku a já pro lístky do kina, takže se cestou zastavíme v krajské knihovně, kde si plánuji půjčit Hvězdy nám nepřály. Nemůžu se dočkat.

K mému překvapení se i docela tším do školy, tedy, na mojí polovinu třídy. Až příští týden se rozhodne, jak to bude.. bojím, bojím. Každopádně to teď nebudu řešit. Těším se na nějaký ten režim, za ty dvě hoďky na netu, co tu za školních dní bývávám, stihnu všechno a přitom stěží stíhám všechno tady a to na to mám celé dny. To asi proto, že se nehoním, že většina mých článků končí v rozepsaných...
Nevíc mne nebaví sledování seriálů na Disney. Nevadí mi ani tak moc ty seriály, jako skutečnost, že ty díly pořád opakujou a můj brácha se na to může koukat pořád dokola.

Došlo mi, že včera jsem nic nepřidala a dnes tu bude zase deníček. Argh.

Přijde mi hrozně vtipné, že jsme zabrouzdala na můj starý blog a říkala si, jak příšerný byl. Budu se smát i tomuhle? Budu se za pár měsíců (doufám, že mi tenhle blog vydrží déle...) smát i těhle článkům? Děsí mne to. Na druhou stranu, jsme to já, byla jsem to já a jakkoli si třeba přijdu trapná, pořád jsem stejná osoba. A navíc se v těch článcích odráží kousky mého já a prostě taková jsem byla. Co jiného na to říct.

Tím asi končím, neukamenujte mne. Přeji všem krásný zbytek dne.. :)

Simply the truest advice one could accept. | Fantastic!

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Nákupy a přítomnost lidí, která mi tak chyběla.

20. august 2013 at 23:00 | Hani.

I LOVE TO BE OUT WITH MY FRIENDS.

Dnešní pokusy o normální článek skončily třemi rozepsanými články. Takže to oficiálně vzdávám a přikloním se k deníčku.

Poslední dny mi, jak víte, chyběla přítomnost lidí. Dala jsem na vaše rady a zavolala některým kamarádům a za uplynulé dva dny navštívila dvě kamarádky. Vlastně ty, o kterých jsem už článek psala. Jedna z nich vlastní blog deliverances, ale nic na něj nepřidává a já pevně doufám, že tohle je jedna z možných cest, aby znovu začala. A dnes jsem ještě potkala jednu z mých kamarádek při cestě domů.
Tyhle dva dny jsem si hodně užila. Bylo příjemné být v přítomnosti lidí a povídat si. Potkala jsem dvě moje budoucí spolužačky a uvědomila si, že se to blíží, že zachvilku bude jasno. Pak i došlo, že se tím můžu trápit jak chci, ale nezměním to a tak jsem se soustředila na přeříkávání těch vět, co jsme si říkali. Možná hodinu jsme totiž seděly na lavičce a povídaly si anglicky. Kolik chyb jsem udělala... ale příště budu vědět, že to má být jinak. Je složité po několika letech praxe s psaním a pravopisem normálně mluvit, ze strachu, že udělám chybu jich dělám ještě víc. Ale stejně se mi to hrozně líbí, když s někým můžete /skoro/ plynule mluvit cizím jazykem a nikdo vám nerozumí.
Dneska jsem ještě stihla navštívit nejbližší větší město s nějakými normálními obchody a já si koupila nový svetýrek, jehož fotky možná přidám v nejbližších dnech, ale ještě nevím. Můj šatník jsem ještě doplnila řetízkem, který vypadá jako límeček - nějaký podobný jsem měla vyhlýdlý už dlouho. Z toho svetýrku mám ale velkou radost, má zlaté knoflíčky a puntíky a hrozně se mi líbí. :3

Tím bych moje povídání asi ukončila. :) Přidávám písničku Over Again, což je jedna z mých velkých závislostí, poslední dny. Spolu s mnoha dalšími, ale tahle se mi teď asi líbí nejvíc. :) Myslím, že ji napsal Ed Sheeran, ale nejsem si jistá, jenom si to myslím podle stylu té písničky, nebo jak to nazvat. :)

misel dneva | TOčnoTO Teens!


http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Takhle se vylévají pocity.

15. august 2013 at 10:36 | Hani.

MÉ MYŠLENKY UŽ ZABÝVALY MOC PROSTORU. TAKŽE JSEM JE VYHNALA DO TOHOHLE ČLÁNKU.

Zdravím vás.
Poslední dobou mám ten samý stav, jako jsem měla i u mých posledních blogů. Přišlo to brzy.. je to možná tím, že jsou ty prázdniny, ale nic, ale opravdu nic se mi nechce, nejraději bych jenom seděla u twitteru a poslouchala písničky. Není to o tom, že bych neměla inspiraci, protože vím, že vždycky se nějaká najde - v obyčejných věcech, zrátka ve všem. Ale k článku se musím doslova dokopat. Jak jsem už psala, tyhle stavy mám vždycky a.. vždycky to skončilo zrušením toho blogu. Tentokrát jsem si dala challenge, že to nevzdám, protože tady to vzdát nesmím.

Můj dnešní den.

12. august 2013 at 22:06 | Hani.
Na dnešek jsem plánovala nějakej normálnější článek, nějaký, do kterého bych mohla vlít všechny vé myšlenky, které za ten týden nabyly na množství. Nemůžu ale nad ničím přemýšlet, nějak se mi asi ani nechce. Ráno jsem dlouho spala, dospávala ten dloouhý den, ale mrzí mne, že jsem nevydržela na TCA, které byly ve dvě ráno.
Dnes mne překvapilo, že se mi na blogu objevují statistiky, které se mi na posledních blozích neobjevovaly. Nečekala jsem, že se mi to ještě objeví...
Můj počítač společně s ostatními spotřebiči v pokoji stávkuje, protože jsme něco vypojili a já nemůžu najít zástrčku, aby mi to šlo. Proto článek píšu z tabu, bude krátký... ale potřebuju se vykecat, chybí mi lidé, kteří si se mnou povídají...
Přijde mi zvláštní, že se tu cítím jinak, než jsme se doma cítila dříve. O tom jsem chtěla psát, ale.. asi je to tou únavou, ale dnes sem prostě přidám jen tohle.
Mojí největší závislostí jsou teď písničky, už znovu můžu posloucat co chci a nejsem omezena na CD v autě a moje písničky v tabu. Musím zmínit písnčky B.E.A.T. od Seleny Gomez na kterou jsem přišla díky Licorne a Bloody Marry od Lady Gaga, když opomenu ty další. Ale nejlepším songem je teď kromě BSE Whatever od Cro, zase němčina, i přes to že se mi němčina moc nelíbí tak písničky jsou skvělé. Pak se určitě objeví v mém menu, ale to udělám až zítra...
Jdu spát. Dobrou.. :))

Domov, sladký domov.

11. august 2013 at 20:46 | Hani.

ZPÁTKY DOMA.

Jsem zpátky tady. Pociťuji zvláštní pocit. Cestovat přes tři státy... dnes ráno jsem vstala u moře, dnes budu usínat doma. Docela jsem se těšila domů, protože se mi stýskalo po našem hafanovi a navíc tam bylo na můj kus až moc velké horko. Ale proto jsme tam jeli, že? Tak jsem si to užívala plnými doušky, akorát poslední den přišel vítr z hor a byla studená voda. A to tak moc, že jsem do ní prostě nevlezla. Ale začnu od začátku.
Když jsem přednastavovala články, říkala jsme si, v jakém to asi bude tady stavu, když se vrátím. Moc mne potěšily komentáře - bylo jich mnohem více, než jsem čekala. Moc mne to potěšilo. V jednom jsem psala, že jsem vstávala brzy, ano, ve čtyři ráno. Jeli jsme dvanáct hodin a okolo čtvrté odpoledne jsme byli na místě. Cesta... neutíkala. Bylo horko (asi 38, když jsme to ještě sledovali...) nezapojili jsme televizky, jsou to taková zařízení, které přehrávají cédéčka a filmy z flashky a umisťují se na opěrky co jezdí před vámi. Vzala jsem tolik filmů, ale nechali jsme doma ten nejdůležitější kabel a tablet jsem nechtěla zapínat. Překonala jsem sebe, a nechala svůj mobil doma. Pravdou je, že mne to pak mrzelo, když jsem chtěla poslouchat písničky, ale jinak... vlastně mi to ani nechybělo. A opravdu to byl relax bez esemesek a všeho ostatního.
Přeskočme ke chvíli, kdy jsme došli na místo. Paní už na nás čekala a byla opravdu hodně milá. menší zádrhel nastal, když nám paní chorvatsky nabídla pití. Nikdy jsem netušila, že se pití řekne chorvatsky takhle a tak jsem samozřejmě.. znáte ty tlumené výbuchy smíchu... :D Byli na severu Dalmácie. Chtěli jsme něco útulného a blízko domova, abychom neleji moc dlouho. Byt byl opravdu hrozně útulný, akorát se kejvala palanda a připadala jsem si jak na parníku, pokaždé, když se celá moje horní postel zhoupla.
Vím, že vám se asi dobře nečtou moje zážitky, ale za těch dvanáct hodin jsem pečlivě střádala věty pro tento článek, samozřejmě jsem všechno zapomněla.

Untitled

Moře bylo krásně čisté, voda vcelku teplá a tak jsem se mohla naplno věnovat.. potápění. No jo. Jsem na sebe celkem pyšná, vylovila jsem velkou mušli z asi čtyř metrové hloubky. Musím se přiznat, že mne to asi baví nejvíc, i když jsem i jeden den věnovala opálení, které samozřejmě není moc vidět. Kéž by mi vydrželo až do září, protože moji spolužáci tvrdí, že jsem upírka kvůli bledé kůži a věčně chladných rukách. Zase mířím jinam...

Dovolená.

4. august 2013 at 11:12 | Hani.

KONEČNĚ!

Dnes odjíždím na dovolenou. letos vyrážíme do chorvatska a já se moc těším. Netuším, jestli v apartmánu bude wifi připojení, takže jsme přednastavila nějaké články, aby tu nebylo mrtvo, ale asi nebudu chodit k vám. Jedu tam na týden a hned jak se vrátím, určitě něco napíšu, záleží ale v kolik se vrátím a jak moc budu unavená.
Docela se bojím, jak to tu zvládne můj hafan, protože tu bude celý týden sám a já to bez něj asi nevydržím. Ale ten týden uteče jako voda a až budu zpátky... alespoň bude více důvodů k úsměvu.

Tenhle článek jsme také přednastavila, takže teď jsme pravděpodobně někde za hranciemi tohoto státu, ne- li na místě, protože se chystáme vyjet brzo.
Mějte se krásně.


Keep your head up, the colors are beautiful

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Goodbye, Česko.

3. august 2013 at 16:09 | Hani.

ZAČÍNÁM NA MNE DOPADAT CESTOVNÍ HOREČKA...

Konečně letos odjíždíme na dovolenou a moje poslední dny jsou plné nakupování a balení. Odjíždíme zítra a tentokrát míříme do Chrvatska, kde jsme si vybrali krásné místečko, kde se nám snad bude líbit. Já věřím, že ano.
Dnes jsem vrátila všechny komentáře, které jste mi do dneška napsali. Ty další vrátím, až budu doma, protože se nechci zabývat blogem, když budu u moře. A navíc netuším, jestli tam bude internetové připojení. Každopádně je vrátím, jenom ne hned.
Hrozně se tam těším a proto nemůžu napsat žádný jiný článek, který by se dovolené netýkal. Začíná na mne doléhat všechna ta nervozita. Bojím se, že cesta bude až moc dlouhá (vím, že bude...) a navíc tu nechávám svého hafana, po kterém se mi určitě bude stýskat.
Chtěla jsem ještě něco přidat, než se plně ponořím do balení a počítač už zapínat nebudu, jenom se sem možná mrknu a když se mi bude chtít, vrátím nějaké komentáře ještě dnes, pokud budou nové.
Takže... už asi půjdu. Na zítřek plánuji úplně rozlučkový článek, takže se tady loučit nebudu... ale i tak - do zítřka se mějte krásně. :)

:)

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Některá slova prostě nikdy nebudou dávat smysl.

31. july 2013 at 21:43 | Hani.

SPATLANINA.

Při každém novém slově mačkám delete a vzniká mi z toho prázdný, smysluplný článek. Koukám do toho plného prázdna všude kolem sebe. Protentokrát mi všechno dodává inspiraci, ale klávesy pod prstama poslušně utíkají a vždy napíšu něco, co mi nedává moc smyslu.
Mám husí kůži, i když je tu teplo. Slyším tu televizi tak hlasitě, ale přitom už více ubrat nejde. Nové reklamy, které pozbývají smyslu a pořady, které nevidím celé a tak nechápu pointu, i když je zcela jasná. Píšu slova, která slyším.
"... Vypadáš jako modelka", slyším z televize, i když je prakticky potichu. Dávají seriál, který jsem jako malá měla hrozně ráda, i když jsem neviděla všechny díly. Vzpomněla jsem si na spolužáky, kteří se bavili o Faktoru Strachu, ale já nikdy neměla potřebu se na to koukat. A můj článek se znovu otáčí jiným směrem, než si přeji.
Slova, která napíšu se mi před očima mění v bláboly hodné nějakého batolete, které se plazí po klávesnici. Znovu a znovu opakují slovo "modeling" a já nevím, proč mi to tak hrozně vadí. Jako když jsem v knize pořád četla "usrkne", ale nikdy tam nebylo napsáno "upije".
Začínám postrádat ten známý pocit. I když vím, že se v tom obrovském davu lidí budu cítit sama, chci mezi lidi. Lidi, se kterýma se neznám. Všichni jsou ale pryč a já se za týden chystám také. Připadám si sama, můj mobil teď používám jen k zapisování názvů písniček do poznámek a poslouchání písniček, když běhám. No jo, já dneska nebyla běhat. A tohler je typický příklad článku, který se řítí jiným směrem.A to dvakrát!
Cokoli, co napíšu se mi nezdá. Nevím, co to je, ale tenhle článek je moc dlouhý na to, abych ho znovu smazala.
Prosím, uznejte snahu. Já tu kecím už asi hodinu, ale jediné, na co se zmůžu je tohle. Inspirace dost, možná... možná potřebuji ubrat televizi a pořádně se zamyslet.

:)..

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Krátké shrnutí návštěvy Plzně.

25. july 2013 at 19:54 | Hani.

PLZEŇ.

Zdravím.
Konečně jsem se dostala k napsání dalšího článku. Včera jsem navštívila společně s mamkou a bráchou zologickou zahradu, kde se mi moc líbilo. Mají to tam nově zrekonstruované a přes to, že se většině mých vrstevníků už v zoo nelíbí, mě se líbí. Koukat se na sněžné levharty, nebo na šimpanze přece můžeme v každém věku.
Včerejší den jsem si celkově hodně užila. Do Plzně jsme vlastně jeli kvůli zápisu, mamka studuje a jela se zapsat. Prokombinovali jsme to s kavárnou, kde jsem si koupila velké cappucino a další asi hodinu jsem strávila čekáním na mamku u počítače v hale. Ale když sečtete kafe, weheartit a twitter - čas utíká rychleji. Navíc jsem si pak koupila novou košili v Tally Weijl, s límečkem a krátkými rukávy. Skvěle vypadá ke kraťasům. Po minulé zkušenosti s kvalitou fotek sem ale radši fotky dávat nebudu. Teprve uvidím, jestli přidám fotky jednotlivých zvířátek ze zoo. Některé špatně nedopadly, ale fotkám blogerek tady na blogu se to nevyrovná.
Navíc, když jsem dala do kupy můj profil na twitteru, ráda bych si tam s někým psala, takže kdyby se někomu chtělo, budu moc ráda.
Na zítřek plánuji jeden článek, ale nevím, jestli ho napíšu. Potkala jsem totiž jednu paní v mekáči, kvůli které jsem brečela. A nevím, jestli budu schopná napsat to do článku... uvidíme.
Tím bych se asi rozloučila. Potřebovala jsem někomu sdělit, co je nového v mém životě, ačkoli chci deníčky omezit na minimum. Ale když má kamarádka rozbitej telefon, co mám dělat? Smějící se

TumbIr | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Jednou musela přijít ta chvíle, kdy nikdo neví, co do nadpisu.

13. july 2013 at 23:20 | Hani.

NORMÁLNĚ NEMŮŽU SPÁT TŘEBA DO DVOU RÁNO. VE ČTVRT NA DVANÁCT JSME ALE UNAVENÁ, KDYŽ POTŘEBUJU NĚCO DODĚLAT.

Chtěla jsem napsat normální článek. Ale stejně se z něj vždycky vyklube deníček. Je to záludné. A přitom jsem si řekla, že deníčky psát nebudu, nechci je psát. A vy je určitě nechcete číst.

Začala jsem cvičit a už se mne to drží déle jak dva dny!

12. july 2013 at 22:20 | Hani.
Začněme starým známým Ahoj.
 
 

Advertisement