Střípky z mého života.

1. září.

2. september 2013 at 21:18 | Hani.

JE TO VLASTNĚ ZAČÁTEK KONCE. ZAČÁTEK POSLEDNÍHO ROKU ZÁKLADNÍ ŠKOLY.

Vcházím do tě velké budovy. Ne, tentokrát jsem se nekoukla do toho velkého okna před dveřmi, jak vypadám. Ale podívala jsem se, stejně jako pokaždé do těch skleněných dvěří, procházím do šaten. Všechny skříňky otevřené, nikde nikdo. Nacházím svojí skříňku, kterou byste určitě poznali. je na ni velkými písmeny napsáno jedno hezké, nesprosté slovíčko. Mám ho tam už asi rok, ale nikdy jsem nedošla za školníkem mu to povědět. Super, zrcádko a všechny moje obrázky nalepené lepenkou zůstaly na svém místě. Vybavuju si, jakou jsem měla radost, když jsme si s kamarádkou vyměnily skříňky, abychom je měly vedle sebe. A pak tam napsaly naše přezdívky. Dnes mi ta dívka připadá trošku cizí.
Moje (zatím) čistě bílé crocsky dolu do příhrádky. Vždycky si na ně kreslím a tak mám jedinečný design.
Potkávám pár loňských deváťáků, ty kluky znám, vždycky stáli před naší třídou a často náš škádlili. A ano, to je ten co jsem ho vyválela ve sněhu. První pozdrav, nesnáším zdravení učitelů, když neodpoví, ale dobře.
Vycházím schody a vidím ty malé slečinky z loňských šestek. Nutí mne to k smíchu, jejich pyšný výraz, stojí před třídou a vážně na to jsou pyšné. Procházím kolem nich, noví šesťáci, osmáci (osmáci?!) a my. Vidím učitelku co se směje z kabinetu. Je to tady.
Nebudu se zastavovat. Zrychluji krok a vcházím do třídy. Na mém místě nikdo nesedí. Před námi kluci z béčka, které mám ráda. Za námi samozřejmě moje spolužačka s bečačkou, za nimi můj kamarád, po kterém se mi tolik stýskalo, sedí s jednou béčandou. Všechno jinak. Více lavic, více lidí. Neslyšíte vlastního slova. Není to tak zlé, jak jsem čekala, kromě toho hluku. Moje židle na svém místě, uff. Rozhlížím se, můj kamarád sedí na druhé straně. Bude se mi po jeho napovídání stýskat.
Prohodím pár slov se všemi, tedy, v naší nové řadě. Snažím se působit jako normálně. Poslouchám se, nejsem to já, působím povrchně.
Opravdu se neslyším. Mluvím, ale jako bych měla sluchátka v uších, jsem tlumená. Achjo. I když zůstali ti normálnější. Nevím, jak to přefolmulovat. Takže, tenhle rok bude rachot.
Zvoní. Přijde mi, jako by to trvalo věčnost, než se tak skutečně stane. Na chodbě vidím naši třídní a s ní naši češtinářku a angličtinářku. Ano, je náročná, ale i po ní se mi stýskalo. Stýskalo se mi po hodinách angličtiny anglický jazyk v učebně anglického jazyka. Ano, jediný předmět, který prostě miluju.
Vchází s úsměvem. "Jak dlouho jí ten smích vydrží?" šeptám kamarádce. Má slova mi oplácí úsměvem a reagovali i kluci před námi. Budou vpohodě. Všichni vstaneme a já už vidím, jak mě budou přesazovat, ach ne. Přes jednoho béčáka nevidím. Nedošlo mi, že je tak vysoký... a vím, že se neschovám. Určitě při jedné hodině uslyším, že nejsem vidět.

Space Bound | via Tumblr

Paní učitelka začíná mluvit. Během deseti minut se už začaly ozívat... poznámky. během hodiny jich bylo celkem dost. Neříkám, že jsem nic neřekla. proto zítra musím vyzvednou klíče. Nejvtipnější je, že já přijíždím vždy nepozději. No nic, zkusím to domluvit s kamarádkou. Nechci, aby na mě čekali.
Ach ano. K životu se probouzí všichni. Každý si něco sám pro sebe pošeptal. Nebo si myslel, že pro sebe a slyšeli to všichni.Utvrdilo mne to v názoru, že tebhle rok bude těžký a náročný. Ale ne tak pro nás, jako pro učitele. I když, pro nás taky, za poznámky bdou testy navíc. Už to vidím.
Když hodina končí, jdeme tak spořádaně, jak bych to nečekala. Zdravíme se navzájem, povídám si s klukama, se kterými jsme ještě nepromluvila. A ano, trošku jsem šťouchla jednoho mého spolužáka. Taky se mi po něm stýskalo, po něm i po tom jeho šílení, když ho pořád provokuji.
Vycházím ven. Vítr docela fouká a mne je přes pouhou košili vcelku zima. Vidím mého brášku s jeho pokrčeným nosem. Objímám se s kamarádkou. Dneska už po druhé. Taky se mi po ní stýskalo.
Ještě musím dodat jednu novinku, nad kterou kroutím hlavou. Jedna z tříd na druhém stupni se uvolnila. Tam budou chodit středoškoláci, všichni se tam budou střídat. Ty dva ročníky. Vedle nás. Ano, oni ji dají vedle nás. Minulý rok jsme blbli s deváťákáma a teď to bude znova, ve větším měřítku, protože si budou myslet jací jsou machři, protože jsou na střední. Nedokážu to říct jinak, vážně to jejich případě nejde. Vyučující nám říká, ať je nepouštíme do tříd, ať neděláme blbosti. Myslím, že ani zdvojený dozor, o kterém nám povídala nepomůže. To znamená, že budu potkávat staré tváře, které šli na ty obory. Steré tváře z edvátých tříd, které tak dobře znám.


Čekala jsem, že se budu cítit... nově. Přitom až teď mi přijde, že jsem se vrátila do starých kolejí. Zvyknu si na ten hluk a pevně doufám, že i mé spolužáky začnu mít ráda. My z 9. třídy. To je tak zvláštní... :)

If I Pour My Heart out, Are you Here To Listen..?

Změna je život. Život jsou překážky. Tak jdu na to.

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Nový školní rok. Přijde mi, že horší to už být vážně nemůže.

31. august 2013 at 21:48 | Hani.

I'M SCARED.

Ano, melu to pořád dokola. Už vás to musí nudit. Ale jednou mi jedna blogerka napsala, že blog je nejlepší na vylévání pocitů a já vím, že to tak je. Takže jdu vylévat znova.

Jak jsem ztratila (našla) kamarádství.

17. august 2013 at 23:12 | Hani.

IT'S KALLED KARMA AND IT'S PRONOUNCED: HAHA, F.CK YOU!


Článek od Michael(k)y z blogu staystronger mne inspiroval k napsání tohoto článku.

Už jednou jsem napsala úryvek z mého života, co se týkal mých kamarádů. Dnes bych chtěla napsat další, o mé současné kamarádce. Kamarádce, která mne z jedné strany zachránila, ale z té druhé neustále potápí spátky ke dnu. Je to hodně dlouhý článek a nikoho nenutím ho číst, protože by to mohlo být vážně nadlouho.

Začalo to, když jsem nastoupila do šesté třídy. Tehdy byl (a i doposud je..) mým nejlepším kamarádem kluk. Je chytrý a vždycky upřímný. Moc si ho cením, i přes to, jak mne škádlí. Jednou nám učitelka řekla, že k nám přijde nová spolužačka, prvního prosince. Bylo to někdy na začátku roku, já se hned začala těšit - cítila jsem, že se brzy věci změní, že to bude jiné... a tak jsem vyčkávala, vyčkávala, až pomalu zapomněla na všechno to, co mne čeká.

Prý je to empatie.

29. july 2013 at 21:58 | Hani.

MOJE POCITY, KDYŽ JSEM POTKALA JEDNU PANÍ, KTERÁ MI NAJEDNOU ZMĚNILA POHLED NA CELÝ SVĚT.


Jak jsem slíbila v článku o mé návštěvě v Plzni, píšu tenhle článek. Píšu ho sice pozdě, ale... nechtěla jsem nad mojí reakcí moc přemýšlet. Nevím sice, jestli to ustojím. Ale můžu to zkusit.

Vyjíždíme z parkoviště v Plaze. Mé oči směřují do velké, růžovo-bílé igelitky s králíčkem. Nová košile. Miluju nakupování a pokaždé, když navštívím nějaké větší město (které má více obyvatel, jak Díra, nebo Jáma), musím si něco koupit v oblíbených obchodech, které u nás nejsou.
Přijíždíme do Mekáče. Dostaly jsme s mamkou velkou chuť na zmrzlinu a obě víme, že oříšky a čokoláda je ta nejlepší kombinace pro dnešní horký den.
Vystupuji a na nos si nasazuji moje brýle s anglickou vlajkou na sklech ve tvaru srdíčka. Hodily se mi k mému oblečení a tak jsem si pyšně (s vědomím nové košile v autě) pochodovala pro ledové potěšení.
Stojíme ve frontě. Mé oči skáčou od McFlurry k jahodovému shakeu. V tom uslyším hlas nějaké paní, která se snaží projít skrz dav čekající na občerstvení. Polovina ji ignoruje, polovina jí vychází vstříc. Je menšího vzrůstu, na nosu brýle. Díky silným sklům působí její oči větší. Prostupuje mnou zvláštní pocit.
S hadříkem v ruce prostuluje ještě asi dvakrát. Nemohu ji přestat pozorovat a mé tělo zalévá jakýsi tíživý pocit. Jsem nesvá. Nedokážu popsat, jak ta paní vypadala a jak na mne působila. Můžu akorát napsat, jak jsem se cítila.
Stojím mimo frontu, všechna moje radost se vytratila v nenávratnu. Mamka s bráchou se blíží se zmrzlinou a já se snažím nadechnout se natolik, abych se uklidnila.
V tom se paní znovu blíží. Prochází kolem malého miminka v kočárku a něco na něj mluví. Dítě na ní nechápavě kouká s viditelným strachem v očích. A to mne dostává na kolena.Paní prochází kolem mne. Začínám špatně vidět, jelikož mám slzy v očích. Usměju se na ní a ona mi úsměv krátce oplácí.
Rychlím krokem vycházím ze dveří. Potkávám tam několik kluků mého věku, kteří na mne nechápavě koukají. Nasazuji si svoje brýle, přes které mi není vidět do očí. Nebo spíše, přes které nejsou slzy.
Nastupuji do auta, zmrzlina pomalu začíná tát. Zvedám brýle, snažím se kousek ujíst, nemám ráda, když se zmrzlina roztejká. Mamka se na mne podívá. Když vidí, že brečím a ptá se proč, nejsem schopna jí odpovědět, protože toho nejsem schopna.

Mám za to, že se lidská duše odráží v očích. Vím, že to asi nebude 100% pravda. Mám ale takový pocit.
Když jsem se podívala do očí strejdovi, když byl opilý, ten pohled ve mně vzbudil ty pocity, které jsem cítila. Když se podívám do očí mamce, když jsme na výletě, vidím, že je šťastná. Pohled do očí té paní mne ale odzbrojil. Mou mysl zalil takový pocit lítosti a já to nedokážu pochopit. Viděla jsem ji poprvé a naposled. A stejně se mnou dokázala udělat tohle.
Vypadala, že bude nějak nemocná. Mamka se mne snažila uklidnit tím, že mi připomněla, že ona je vlastně šťasná. Pracuje v mekáči.. a vzpomněla jsem si, když mamka učila jednu holku, která byla na vozíku. Chodila do zvláštní třídy, která poskytovala útočiště těm, kteří by měli jezdit do vedlejšího města do školy speciální. Slyším maminčina slova, když mi říkala, jak byla šťastná z podpisu Michala Davida, který jí obstarala, když měla teta narozeniny a zaplatila si ho tam. A já tady toužím o podpis někoho z 1D, nebo jiných hvězd, které ona ani nezdá.
Je mi z toho smutno.
Stejně jako ta holka, co ji mamka učila, i ta paní, je šťastná. Je smířena s tím, jaká je. Ale i tak jsem si poplakala. A pořádně. Vlastně jsem ani neviděla, když jsem znovu vystoupila z auta a vstupovala do Zoo. Je to jedna ze skutečností, nad kterou budu ještě dlouho přemýšlet.
Při pomyšlení na tu zkušenost se mi znovu hrnou slzy do očí...
Ptám se maminky, proč brečím kvůli někomu, jako je ta paní. Odpověď mi připomněla jendo slovo, které napsala paní učitelka do jendoho spisu (nebo něčeho takového..) když jsem podávala přihlášku na gympl. Empatická. Nidky jsem, nepřemýšlela nad tím, že bych taková byla a pořád mi to ke mě nějak nejde. Ale ať už je to cokoli...
... jenom při pomyšlení na tu situaci se to všechno vrací.
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Zklamání se v kamarádkách asi k životu patří.

10. july 2013 at 21:25 | Hani.

PSYCHICKÁ BOLEST JE HORŠÍ NEŽ TA FYZICKÁ.

Pamatuji si, jak mi kamarádka poprvé řekla, že se v mé přítomnosti chovají lidé jinak. Hůř. Od té doby mou mysl tíží neodbytný pocit. Pocit, že jsemv něčem špatná. Nedokážu se tohoto pocitu zbavit. Pokaždé, když po nemoci přijdu do školy, polije mne ledová sprcha. Tolik vyprávění mojí kamarádky, kolik si toho užila s dívkami, které spolu pomlouváme. Tolik fotek a videí.
Připadám si, jako bych se vrátila v čase. Do páté třídy, možná čtvrté. V té době jsem se kamarádila s jednou holčinou, se kterou se hromě mé maličkosti nikdo jiný nekamarádil. Ostatní se snažili mne varovat, ale já je nikdy neposlechla. I přes to, že jsme se pořád hádaly. Když se pak začala bavit s jinou holkou, začaly naše hádky nabývat na intenzitě. A já vlastně... vlastně jsem skončila sama. A začala se bavit s klukama. Naštěstí jsem nikdy neměla problém s tím, že bych měla na mé poměry málo kamarádů. Ale tenkrát došlo k něčemu, co mou psychickou stránkou hodně zatřáslo. A já ti vidím až teď.
Tajemství. Moje v tu dobu největší tajemství. A tolik slibů. Tolik hádek. A rvaček. Tolik slz. Zbytečných slz. Vlastně si teď uvědomuji, že ona se nakamarádila. Ona si hojila své mindráky. Neustále se nade mne povyšovala a vlastně do vyvrcholilo v té čtvrté, nebo páté třídě. Kdy jsem poznala naprosto jiné přátelství, než s touhle holkou. Kterou upřímně, a jak nerada si to přiznávám, nesnáším. Protože kvůli ní se můj svět otočil naruby a já poznala hořkost zklamání a zrady od kamarádky. Začala jsem se kamarádit s kluky a poznala, že oni nejsou tak pomstychtiví. Třeba jsou někdy moc zákeřní, ale pořád to má meze. My holky ne. My tu druhou chceme dostat na kolena.

Moji idolové z dětství.

6. july 2013 at 21:59 | Hani.

TROŠKU JSEM ZAVZPOMÍNALA NA MÉ IDOLY, NA KTERÉ JSEM UŽ DÁVNO ZAPOMNĚLA.

Náhodně jsem přepínala kanály. Dostala jsem se od rodinných, před dokumentární, slovenské až po dětské. Moc často se na dětské kanály nekoukám už proto, že mi to bráška pořád přepíná z milovaného MTVčka. Z principu se na to moc často nekoukám. Ale abych se přiznala, občas podlehnu. Nejde o ustoupení bráškovi, jde prostě o zavzpomínání na ty nádherné chvíle.Dnes jsem přepínjala když jsem došla k Disney Channelu, zavalila mne vlna nostalgie.
Když nám mamka pořídila Jetix, byla jsem nadšená. Vidina seriálu Hannah Montana, kterou jsem zbožňovala byla více než příznivá. Umíte si určitě představit, jak si ze mne spolužáci kvůli tomu utahovali. Doteď slýchám "Hano Montano!" jako urážku na mou adresu.
Pamatuji si, maraton Hanny Montany, kdy mne mamka pořád posílala ven, ale já to musela vidět. Film Camp Rock, bože. Ani nevím, jak jsem k Jonas Brothers přišla.. moment, už vím. V Bravíčku o nich byl článek. A protože kamarádka milovala US5, řekla jsem jí, že mám ráda Jonasy, připadala jsem si hloupě. Já si je ale doopravdy zamilovala. Jedno Special Edition CD, silgl Burning Up, tričko a placka Joeem, kterého jsme milovala. Posílala jsem přes maily tetu z Ameriky do obchodů, aby mi něco přivezla. A Hannah Montana. Plakáty, různé obrázky na zeď, obaly na sešity, tašky, šperky, voňavky a spoustu dalších věcí, které jsem pečlivě střežila. A když přišel do kin Hannah Montana ve filmu? Šílela jsem! Mám pořád někde schovanou tu zmačkanou oranžovou vstupenku do kina. Hrozně moc to pro mne znamenalo. A abych se přiznala, na ten film koukám pořád ráda.
Přilepená u monitoru jsem si vybírala novou tašku do školy s Camp Rockem. Paruku, jako má Hannah Montana. A jednou jsem dokonce narazila na penál s Camp Rockem. Ano, ten penál. Kde dnes je? V šuplíku. Jak jsem tenkrát skákala hlavou do stropu, když mi ho maminka koupila k svátku. K tomu ještě samolepky. Nalepila jsme je do albumu, jsou pořád stejně umístěné, jako byly předtím. protože ony patří k tomu penálu.To si ještě vzpomínám na dvě nálepky s klukama z Jonas Brothers...
A nebo když táta pracoval v Plzni. Ano, jak jsem si celý den tiskla obrázky s Jonasama. A když se mi to seklo, tiskla jsme dál. Sice nic nevylezlo, ale příkazů tam bylo tolik.. a pak, když chtěla mamka něco vytisknout, trvalo hrozně dlouho, než se vytiskly všechny moje černobílé rozpixelkované obrázky a mamka si mohla vytisknout nějaký dokument. Doteď mi všechny ty obrázky visí po pokoji. A když otevřu skříň, vidím tam také další plakáty, napůl rozrhané, ale stejně vím, že je nesundám.
Pravdou je, že jsme JB milovala jen já. Kamarádkám se písničky nelíbily. Ani ti kluci se jim nelíbili. Přitom já si kupovala časopisy jen kvůli jejich plakátům. A kolik mi mohlo být? Před pátou třídou to bylo...
A když Hanna Sundavala paruku před všemi a seriál končil, měla jsem slzy v očích.
Dnes už mi nezbyly nic jen vzpomínky. A pak ty věci. Special Edition CD od JB si pouštím často. Ten černo-zlatě obalený poklad, v němž se skrývá CD a záznam z koncertu.Už tolik nemiluji Hannu Montanu, ale pořád mi něco ve mě říká, že prostě Miley Cyrus obdivuji. Nechlubím se tím. Když má spolužačka tašku s Hannou, spolužáci se jí smějí. A snad já jediná pořád pouslouchám ty její písničky, které umím nazpaměť. A voním se tím ovocným, sladkým parfémem s jejím obrázkem.
Vyrostla jsem. Z Hannah Montany s nádhernýma dlouhýma vlasama se stala nezkrotná Miley s účesem na kluka. Z toho úžasného Joea se stal taky pořádný chlap. A já se pořád rozplývám nad několika let starými útržky z jejich seriálů a snažím se vrátit zpátky do dětství. Byli mými idoly. A kousek ve mě ví, že pořád ještě jsou a budou mými hrdiny. Protože stejně jsem nevymazala ty písničky v mém MP3 přehrávači. A stejně je nevymažu. Ale až na ně zase narazím, na pár minut budu zase ta malá holka s velkým snem.

Lilly and Miley

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Facebook je zloděj životů.

3. july 2013 at 20:59 | Hani.

DOBRÝ SLUHA, ŠPATNÝ PÁN.

Pamatuji si tu chvíli. Mamka mi nikdy nechtěla dovolit založit si profil na Facebooku. Než jsem ji konečně přemluvila, trvalo to hodně dlouho. Jakou jsem měla radost, když mi to bylo dovoleno. Všichni ho měli, cítila jsem se příšerně. Jak moc jsem si přála ho mít a teď se mi to splnilo!
Jméno, příjmení, vymyšlený datum narození. Učila jsme se psát smajlíky, háčky a čárky, věty oddělovat tečkami. Nikdy jsem to moc nepotřebovala. A hele! Nová žádost o přátelství. A nový zpráva! Od koho asi bude? A asi bych si měla změnit profilový obrázek... ale co si tam dát? Pejska, nebo kočičku? Byla jsem v šesté třídě. Vlastně jsem na facebooku neměla do dělat. Ale tak moc jsem si přála být v kontaktu s kamarády.
Začalo mi to přerůstat přes hlavu. V tu chvíli začal nezastavitelný kolotoč. Spánek, škola, facebook. Nežila jsem. Je mi do breku, když si vzpomenu.. Můj život mi protékal mezi prsty.
Psaní si do noci, sdílení statusů, komentování a lajkování fotek. Seznamování se s lidmi, kteří mne v realitě ani nepozdravili.
Postupem času jsem vážně nedělala nic jiného. Dohadovala se s rodiči. Nejsem přece závislá, jak jim to vysvětlit? Dostávala jsem různé zákazy na počítač. Byla jsem hrozně moc naštvaná, proč mi to zakazují, jsem šťastná. Poznala jsem tolik lidí. A na facebooku si pořád máme co říct. Píše si se mnou i ten hezký kluk. Proč mi to berou?
Zákazy jsem obcházela ve škole. Dostávala jsem poznámky za to, že jsem tam byla, když jsem nesměla mít facebook otevřený. Tolikrát mi nadávali. Ale já měla důvod tam být. Bože, jak moc hloupá jsem byla.
Jak dlouho to takhle mohlo jít? Vidíte? Nevím to. Dny se mi prolínají a jediné, na co si vzpomínám je email, heslo, modrá stránka, nápis facebook.
Pamatuji si, jak jsem nemohla na můj počítač, byl zaheslovaný. Zapla jsem si tedy počítač rodičů a i když jsem moc dobře věděla, že bych jim to asi měla říct a že bych tam neměla chodit na facebook, protože je tam tolik důležitých soubotů, šla jsem tam. Potřebovala jsem to. Co když mi někdo napsal? Někdo něco lajknul, nebo okomentoval?
Vlastně to asi zní hloupě. Ale asi o Vánocích jsem dostala první signál. první signál, že je něco v nepořádku. I na Vánoce jsem tam musela být. Musela. Rodiče mi říkali, ať tam nejdu alespoň na ty svátky. Ale já stejně zalezla do pokoje, zapla počítač. Najela v prohlížeci na "nejnavštěvovanější" a přihlásila se. Všem jsem přála Veselé Vánoce, lajkovala jsem fotky stromečků, na kterých mě označovali, aby nemuseli každému přát v chatu. Mou zeď zaplňovala spousta vánočních fotek. Nemohla jsem si pomoct.
V posledních týdnech před mým procitnutím jsem ani nedokázala v klidu jíst. Po každém soustu jsem vybíhala těch čtrnáct schodů do patra, do mého pokoje. Nová zpráva, další čas strávený u počítače. Pak už jsem jedla sama. Jídlo bylo vystydlé, rodiče najezení.
Až jednou... bude to znít hloupě. Jednou jsem si šla dolů pro bonboniéru. Viděla jsem ale, že je už otevřená a ptala jsem se maminky, proč je otevřená a kdy ji otevřeli. Odpověděla mi, že ji otevřeli když jsem "byla nahoře". V tu chvíli mi to došlo. Ten okamžik mne možná zachránil. Já nežila. Já nežila v realitě. Já žila u počítače. Všechny ty měsíce... pochopila jsem to. Pochopila jsem, proč mi to zakazovali. Pochopila jsem, že jsem na tom Facebooku až moc často a že jsem snad i (jak moc mi to znělo hloupě a doteď zní) závislá. Já celé dny trávila u projíždění zdi, znuděná. přitom jsem mohla žít. Přitom jsem toho mohla tolik udělat... přitom jsem mohla tolikrát rodičům připomenout, jak moc je mám ráda. A já to neudělala.
První dny mne to hrozně trápilo. Ale, dala jsem si zákaz sama. Bylo to jiné, než když mi to zakazovali rodiče. Jsem bojovník. Bylo těžké tomu odolat. Bylo těžké to vydržet. Dny ubíhaly pomaleji a já začala zase chodit ven. Už mne tak často nebolela hlava a nepálily mne oči. Už mne nebolely záda. Já opravdu začala žít
Táhlo mne to zpátky. Musela jsem se podívat, jestli mi někdo nenapsal, musela. Ale neudělala jsem to. Nedokážete si to představit.
Po asi měsíci (který mi připadal jako měsíce dva minimálně) jsem zjistila, že jsem na tom počítači nebyla vůbec. Bála jsem se, že bych tam šla znova a začalo by to na novo.
Zapla jsem ho. Ruce se mi klepaly. Otevřela jsem stránky, na které jsem dříve chodila. Ne, nešla jsem tam.
Když se dnes podíváte do mých chatů, jsou staré i dva roky. Některé ze zimy 2010. Ale víte co? Ti, kteří mne znají mi napíšou smsku. A jestli nemají moje číslo, neznají mne natolik, aby ho měli.
Je mi lépe. Cítím se volná, neříkám, že nejsem na počítači. Blog, tumblr, mail... ale umím to omezit. Umím si říct, dost.
Dnes už tam nechodím. Jen jednou za opravdu dlouhou dobu. Ano, mám dva profily. Ale stejně jsou oba dva stejné. Opuštěné. Jsem šťastná. Jdu tam jen, když něco doopravdy potřebuji. A nechodím tam na mém počítači a od té doby, co jsme přestala mnohem lépe funguje.
V prvních týdnech se mi kamarádi smáli. Jak jsem hloupá, jak jsem naivní, věty typu "Jojo, my víme. Nemáš Facebook, protože jsi žila v počítači a ztrácela jsi realitu.." , které mi byly řečené s ostrým úšklebkem. Ignorovala jsem to. Dnes to už několik lidí pochopilo. Nepřiznají si, že jsem jim to říkala a že ztratili dalších několik let. Ale přiznají si, že Facebook není realita. Že věci jako na Fecbooku nefungují v realitě. Já vím, to stojí za to. Nemůžeš se zeptat kolemjdoucího, zda se s tebou bude přátelit. Nemůžeš mu lajknou jeho nové tričko, nemůžeš mu lajknout větu, kterou řekl.
Zjistila jsem, že je mi lépe. Každý si říká, jak je závislý. Někteří jsou na to dokonce pyšní. I já byla. Pak mi ale došlo, že mi můj život protéká mezi prsty.
Žiju. Je to vážně skvělý pocit.
A tak mi bonboniéra pomohla k lepšímu životu.

elöre megfontolt gondatlanság

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png
 
 

Advertisement