Teď a tady, přímo z mé mysli.

po pádu.

8. january 2014 at 19:37 | Hani.

řekli mi, že jsem silnější, než si myslím.

vstávám z pomyslné země, ke které jsem se vlastně ani fyzicky nepřiblížila, přesto jsem cítila ten náraz. určité momenty mne dokážou během pár sekund rozdrtit, další mne dokážou znovu dát dohromady a nabízejí mi další, malý opěrný bod, který mne jako lepidlo nachvíli drží pohromadě. opora se mi drtí pod rukama. jedny dveře se mi otevírají, druhé zavírají. a pak se nachvíli dá vše znovu dopořádku.
nebolí mě tělo, jsem zdravá. přesto už pár dní cítím následky toho nárazu. přpadám si, jak kdybych jela rychlostí 100 km/h a najednou narazila do zdi. netušila jsem za jak dlouho, přesto jsem věděla, že k tomu dojde. ale nemohla jsem uhnout. něco mne drželo na místě.
přes záclonu vidiny dobrého konce se řítím vpřed, nekoukám zpět. znovu a znovu. nepoučím se. utápím se v něčem, v čem se nedá naučit plavat.
dvě části mého já se nemohou dohodnout. vedou války. celý den dominuje mému tělu jedna a během chvíle bitvu vyhrává ta druhá. čekám, když se usmíří. nedají se oblafnout, nemůžu lhát sama sobě. i když jsem se o to pokoušela nesčetněkrát.
každou chvíli jsem jednou nohou v díře, kterou mi vykopal někdo, koho jsem pustila moc blízko. dívají se, jak padám, nechytají mě. když už padám na zem, objeví se ruce, které mne chytají. některé mne nechají padat volným pádem a nekteré mi dávají iluzi, že brání mému pádu. některé mne nachvíli pustí, ale vrátí se. nekopou jámy, řítí se taky. ví, že narazí do zdi, ale něco je drží na místě. stejně jako mě. nevím, jestli mám dost síly je chytat. snažím se. nejsem fyzicky silná. uvnitř se ale skrývá někdo, kdo zvládne to nejtěžší. zvládne sebrat ze země tělo, které už spadlo. které nikdo chytit nestačil. otevírá dveře, kterými můžeme projít jen jedním směrem. všechny vedou na stejné místo.
tam, kde ve tmě chodíme po úzké lávce. tam, kde v nás vyhrává jedno já. nemůžem se vrátit. na konci je stejně další podlaha, která čeká na naše zakopnutí.

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Moje pocity ve tmě.

9. july 2013 at 21:54 | Hani.

HVĚZDY NEMOHOU ZÁŘIT BEZ TEMNOTY.

Zavírám oči. Nádech, výdech. Poslouchám šumění potoka a jemný vítr mi fouká do vlasů. Všechna okna otevřená, cítím se volná.
Snažím se číst mezi řádky v knize bez linek. Hledám odpověď. Nemůžu se podívat na konec příběhu. Prázdná kniha se mi otevírá stránku po stránce. Nové postavy, nové osudy. Chci se vrátit o pár stránek dříve, hledat nové detaily, nové poznatky. Nové důvody k úsměvu.
Dívám se do zdi, do šedivých odstínů všech barev duhy. Mezi zářivými barvami černé nacházím hranaté kruhy, které pasují do sebe. Nová skládanka mi otevírá novou dimenzi, nový svět. Postupem času se ztrácím v černých, klikatých cestičkách černého světa a zjišťuji, že ať udělám cokoli, cítím se stejně. Zmateně. Ztraceně. Beznadějně.
Rozvěcuji světlo. Tmavá záře prostupuje bílou tmou a otupuje mé smysly. Cítím se sama v místnosti plné lidí. Cítím se pořád stejně.
V pokoji je horký chlad. Hlasité ticho mi způsobuje bolest hlavy. Připadá mi, že se to snad ani nedá vydržet.
Nádech, výdech.
Pozoruji tmavé hvězdy v jasném, nočním nebi. Připomínají mi rozsypané korálky. Vidím neznámé hvězdy, které poznávám. Velký vůz, malý vůz. Ani jedno souhvězdí mi nenahradí to moje.
Skrz mé zdi se nese dobrá nálada. Před mýma očima se právě rozplynul tmavý mrak. Vidím barvy, vidím tvary. Vidím tmu, která se dere skrz má okna. Ta tma, která mi svítí do očí. Ta tma, kterou rozeženu jen zhasnutím světla.

My Teen Quote

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png
 
 

Advertisement