Témata, které jste mi navrhli.

Dárky.

5. september 2013 at 21:34 | Hani.

KDYŽ ČLOVĚK NIC NEČEKÁ JE ZE VŠEHO DÁREK.



Jako když mamka dostala ručně pletené ponožky od jedné starší paní z práce, protože jí pomohla s počítačem. Také z nich měla radost.


Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Haters.

23. august 2013 at 21:01 | Hani.

HATERS.

Rozhodla jsem se napsat článek o haters. Pořád jsme nevěděla, jestli tedy napíšu článek na takové téma, tuším, že by mne za něj někdo rád ukamenoval. :D Ne, vážně.. nevědla jsem, ale pak jsme konečně našla na správná slova. Stačilo zamyslet se nad sebou. Vrátit se tam, kde bylo "Baby" hit a já za něj JB neměla ráda. Ano, právě tady bych měla začít. Ne u ostatních, ale u sebe.

Dobrá tedy, vraťme se zpět asi do doby, kdy jsem chodila do páté třídy. Kdy moji spolužačku už chytlo to pouštění písniček pořád dokola (každou přestávku, jednu a tu samou...), tento stav jí mimochodem vydržel až do osmé třídy, pak odešla. Tenkrát pouštěla "Baby" od Justina pořád dokola. Písnička se mi nelíbila a ještě i slyšet každý den, několikrát... prostě jsem nechápala, proč ho tolik holek miluje. Nedá se říct, že jsme ho nesnášela, ale neměla jsem ho ráda. Ale, měla jsem tu písničku v mobilu. Udělala jsem radost každému, komu jsem ji poslala - kolem mne začínalo takové malé šílenství.

Lži a přetvářky.

9. august 2013 at 12:38 | Hani.

LEŽ MÁ KRÁTKÉ NOHY A NE KAŽDÁ SV.NĚ MÁ ČTYŘI NOHY.

Další téma, které jste mi navrhli vy. :)

Ruku na srdce. Kdo někdy někomu nezalhal? Nebudu si tu hrát na svatou, já také občas někomu neřekla pravdu a přesvědčila se o tom, že lež má opravdu krátké nohy.
Myslím, že lež tu byla, je a bude. Každý z nás bude lhát a každý z nás se bude vůči někomu přetvařovat. Jsem si jistá, že není nikdo, kdo by si na někoho nehrát a kdo by nelhal. Teď mi došlo, že lež tu vlastně bdue napořád.
Jaký je můj názor na lež? Dělá to kadý, i když by neměl. Lež má velkou moc - ničí kamarádství, dlouholeté vztahy. Vemte si, že budovy, které někdo postavil dříve pořád stojí. Zatímco pár let starý panelák se nám hroutí pod nohama. Nejenom kvůli penězům, ale také lžím. A lže se kvůli penězům. je to vlastně kolotoč. Dnes nejde o nic jiného, než jen o peníze.
A přetvářka? Zase stejné, jako u lži. Myslím, že se někdy přetvařoval. Došla jsem závěru, že tím udělám více škooly nežli užitku a proto se snažím udržet tu touhu na uzdě. Tu touhu být lepší v něčích očích. A i přetvářka má tu moc zničit vztahy, kamarádství a spoustu dalších věcí. Ona je vlastně přetvářka všude kolem nás - reklamy, spoty, bilboardy. A pak ty skuteční lidé, se kterými se potkáváme každý den.

_iт's sнoωтiiмε.s Fotos | via Facebook

Abych to shrnula... Obě tyto vlastnosti tu byly, budou a jsou. Asi s tím nic neuděláme. Protože vždycky se najde někdo, kdo to bude chtít pokazit, nebo na to prostě kašlat. Nemůžeme se pokusit, aby byl svět lepší - bez lží. Nejde to. Ale můžeme se pokusit, aby byl ten náš svět lepší.

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Anorexie a bulimie.

5. august 2013 at 12:36 | Hani.

IDEÁLY KRÁSY.

Nedávným tématem týdne byly pro-ana blogy. Já bych se s vámi ráda podělila o můj názor na anorexii a bulimii, což je mimochodem také jedno z vámi navržených témat. :)

Každý chce být hubený a krásný. Myslím, že chce každý být hubený, protože si myslí, že bude žádaný. Dobře, každý ne, ale proč vlastně chcete být hubení?
Obdivuji lidi, kteří se dají směrem zdravého životního stylu. Pak hubnout. Obdivuji je, protože mají silnější vůli, než já.
Lidi, které z jedné strany obdivuji a z druhé ne jsou právě anorektičky. Kolik sil je musí stát nejíst? Já jím ráda a nemohla bych nejíst, zvláště když moje maminka vaří tak skvěle. Na druhou stranu, dobrovolně si ničit zdraví? Také chci být hubená, mohla bych na tom být hůř, ale tady se projevuje ta naše hnusná lidská vlastnost - chceme víc a tak i já chci být ještě hubenější. A ony taky.
Vím, že to není o tom, že chtějí. Že je to nemoc a ony za to nemůžou, ale vemte si, kolik lidí s tím začíná z hlouposti. Stějně jako s anorexií a bulimií.
A víte co si myslím? Že to kvůli modelkám chtějí být všichni hubení. Nemyslím jen kvůli nim, ale všude nám je ukazují... až začnete pochybovat sami o sobě. A pak vznikají poruchy příjmu potravy.
Lidé, kteří je mají by si na jednu stranu zasloužili obejmout, ale na tu druhou stranu je naprosto nechápu. Hubnout se přeci dá i jinak, než nejíst, nebo dělat různé vylomeniny.
Ale každý má svůj příběh. Jendou bych se s někým, kdo si tím prošel chtěla popovídat, bych to pochopila. A abych varovala sama sebe dobudoucna.

Dream Size | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Dnešní děti.

27. july 2013 at 23:00 | Hani.

DNEŠNÍ DĚTI CHTĚJÍ RYCHLE VYRŮST.

Už skoro deset let sdílím tento svět se sourozencem. Už skoro devět let sdílím svět se čtrnácti lidmi v jedné třídě. Už skoro patnáct let sdílím svět s mými rodiči, nebo spíše oni sdílí svůj svět se mnou.
Za tu dobu se má povaha určitě změnila. Ať už jakýmkoli směrem. Poslední asi dva roky pozoruji jakési nepochopitelné chování mladších dětí, než jsem já.
Začněme třeba letošní šestou třídou. Ty holky toho mají za sebou více, než já. Nosí se jako princezny, vozí se jako královny. Přitom já bych na jejich místě měla z ostudy kabát. A rovnou dva.
Dalším je třeba právě můj bráška. Když si vzpomenu na sebe ve třetí třídě, byla jsem v lecčems stejná. Živě si ale pamatuji, jak jsem žalovala na spolužáka, protože mne označil za kravku. Dnes můj mladší brácha používá slova, která jsem tenkrát ani neznala.
Konče mými spolužáky, kteří po čarodejnicích přišli do školy s pořádnou opicí. Skoro všichni. Plánují, jak budou pít na rozlučce, ale já nic takového neplánuji. A rozhodně s do toho nenechám vtáhnout. Kolik spolužáků kouří, kolik se s tím veřejně chlubí. Jsou na to pyšní. Jsou pyšní na to, že o nich celé město drbe, kde, s kým a jakým způsobem. A je jim jedno, že s tím člověkem se viděli poprvé. Já si tady lámu hlavu s tím, že piju mokačíno v prášku, přitom jedna z mých kamarádek si s mamkou dá frťana a společně plánují párty s alkoholem. Teď nevím, kdo z nás by se měl cítit špatně.
Kdybych měla naplnou pusu mluvit o dnešních dětech, asi by tento článek nabyl obrovské délky. Je zajímavé, jak moc si v tomhle jdu proti sobě. Jsem vlastně taky dítě. Ale myslím, že na některé věci mám ještě čas.
A to znám jednu holku, co je všude v tomhle okolí známá tím, že... dělá věci, které by dělat neměla.
Dnešní děti? Chtějí hodně rychle vyrůst. Chtějí, aby jim bylo dvacet. Ale dvacáté narozeniny je teprve čekají, zatímco patnáct už nikdy mít nebudou.
Neříkám, že jsem svatá. Ale o mých průžvizích budu psát někdy jindy. Počkám, až vzniknou zase nějaké nové, aby to stálo za to. Samozřejmě že budu bránit samu sebe, jako každý. Ale já nemám zapotřebí pít, kouřit a bůhví co dělat, abych měla kupu falešných kamarádů, kteří si nebudou pamatovat předešlou noc a všude všechno vytroubí. Ale kamarádi, co nedělají takové věci se hledají pořád hůř.

Facebook

Nechci tímhle článkem někoho urazit. Rozhodně to nemyslím zle, jen se pozastavuji nad tím, jak se moji spolužáci chovají, jelkož oni se někdy chovají opravdu nevhodně. Neberte si to, prosím, osobně, je to spíše postěžování si na lidi kolem, které znám. Vás soudit nemůžu a ani nebudu, vás neznám. Ale je ano.

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Můj názor na 1D a JB.

22. july 2013 at 21:22 | Hani.

MŮJ NÁZOR NA ONE DIRECTION A JUSTINA BIEBERA.

Jedno z často navrhovaných témat byl můj názor na 1D a JB. A protože dneska 1D zveřejnil nový klip, rozhodla jsme se k této příležitosti napsat článek právě k tomuto tématu.

Začněme s One Direction.
Netuším, kdy přesně nastal ten zlom. Vím, že to bylo někdy na konci srpna minulého roku. Do té doby byl What Makes You Beautiful jenom song, který často hráli na hudebních kanálech. Nemám ani zdání, v jaké příležitosti to bylo. Kdy se stala ta velká změna, kdy jsem začala fanblogy 1D navštěvovat, protože jsme chtěla a neprotáčela panenky nad tou posedlostí. Nevím.
Na co si už vzpomínám, je právě začátek téhle velké změny. Ano, bylo to někdy na začátku prázdnin. Mojí kamarádku jsem neustále zatěžovala mými výlevy o lžičkách, nebo mrkvi. Nevěděla jsem ani, proč je všude ten holub, ale pak, když jsme začala pátrat... bylo podle mé kamarádky se mnou k nevydržení. A přichází první éra - videodeníčky. Každý den jsem je sledovala, každý den. K tomu nějaké ty videoklipy a teasery, různé rozhovory. V té době i vznikla přezdívka, která se mne drží dodnes, a to právě Kevin. Byla doba, kdy mi tak říkali běžně, ale dnes už mi tak říká pouze pár lidí. Spolužáci si na mé nestálé pokřikování jejich hlášek po čase zvykli a zatím jsem neslyšela žádné nějaké velké kecy. naopak se baví tím, jak si pletou jejich jména a příjmení. Což je vlastně vcelku zvláštní.
Další éru bych brala jako Stopovací období. Kdy jsem znala zpaměti všechny jejich kroky, který udělali za uplynulý den. Spamování na twitteru, škemrání o follow, nebo retweet, či snad o odpověď. Přidávání na můj minulý blog všech těch videí a novinek. Vysvětlování, proč nemáte nesnášet Haylor. Fantazírování s ostatními blogerkami a každém zvlášť.
Když jsem poprvé viděla A Year In The Making, brečela jsem v té části, kde brečel Harry. Oprášila můj starý účet na twitteru a psala mu povzbudivé tweety, i když ta situace byla více jak rok stará. Ale já měla ten hnusný pocit, který jsme měla i když jsem někde četla, nebo slyšela nadávky na Haylor.
A poslední éru bych brala jako útlum. Buď už kamarádce přestaly vadit moje kecy, nebo jsem je prostě přestala říkat. Dnes jsem už vcelku vklidu. Smaozřejmě, když dnes zveřejnili jejich nový videoklip, dala jsem se do ohlušujícího jásotu a upřeně koukala do monitoru. Ale snažím se nebýt tak hrozně bláznivá. A jestli se mi to daří? Jak kdy. Dnes už jen nosím ty moje dva náramky a směju se, když si někdo splete moje tričko s Jonas Brothers s tričkem s 1D.
Takže, abych to shrnula - na One Direction mám prostě svůj názor. Jejich písničky se mi líbí, protože nejsou "utahané", ale Moments, nebo jiné písničky z dílny Eda Sheerana mne dokážou vrhnout slzy do očí. Mám je ráda. A rozhodně neplánuji svůj pohled na ně přehodnotit.

A teď Justin Bieber.
Pamatuji si ty doby, kdy jeho "Baby" znělo v každé třídě a já tu písničku neměla ráda. Videoklip mi přišel hrozně klasický, ale stejně jsem měla jeho písničku v telefonu. Pamatuji si ty doby, kdy to byl pro všechny gay a já se o to nějak nezajímala a jen jim pokyvovala, když se mne ptali. Jeho hudba mne nějak moc nezajímala. Never Say Never? Další song, který mne neoslovil a já pořád necítila potřebu se o něm něco dozvědět.
Podobný, za to méně zásadní zlom nastal i v případu Justina. Přišlo album Believe, se kterým přišly i songy jako "Boyfriend", nebo "As Long As You Love Me" a ty mi přímo vytřely zrak. Po shlédnutí jeho filmu jsem změnila názor, něco si o něm přečetla a dnes už jeho písničky poslouchám mnohem raději. A nejenom můj phled se změnil. Zatímco dříve se mu všichni smáli a nadávali, dnes se všichni chlubí, že jsou Beliebeři. Docela rychlá změna, nemyslíte?
Takže, abych shrnula i můj pohled na Justina, jeho albem Believe si mne jeho písničky získaly a i jeho mám ráda. Sice ne tolik, jako kluky výše, ale pořád dost na to, abych se styděla za moje názory, které jsem měla kvůli Baby.

lost in action

Nechci, abyste kvůli tomuhle článku na mne změnili názor, nebo mne nějak odsoudili. Neposlouchám je proto, jak vypadají. Jak řekla jedna blogerka: Já si nekoupila jejich album proto, abych poslouchala jejich obličeje. A nikomu neříkám, že je musí mát rád.


Budu ráda, když se vyjádříte a povíte mi Váš názor na tyhle osobnosti. Usmívající se

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Moje největší zklamání posledních dní.

21. july 2013 at 14:27 | Hani.

CHVÍLE, KDY JSEM BYLA NEJVÍCE ZKLAMANÁ.

Protože se letos moje svíčky na dortu rovnaly číslu čtrnáct, nemohu napsat, jaké největší zklamání mne v životě potkalo. Můžu ale napsat moje největší zklamání posledních dní.
Můj tatínek nepije alkohol. Vůbec. Moje maminka nepije "tvrdý" alkohol. Ve čtvrtek jsem byla na návštěvě u mé babičky. Kromě mé bábi žijí v jednom domě i moji dva strejdové. Už od mé minulé návštěvy si babička stěžovala, že se oba strejdové vracejí často pozdě domů. Opilí. A že ten jeden je dokonce horší než ten druhý.

Povolání.

19. july 2013 at 12:02 | Hani.

JAKÉ JE MOJE VYSNĚNÉ POVOLÁNÍ?

Protože se v návrzích často opakovalo toto téma, rozhodla jsem se na začátek právě pro něj.

Zpěvačka, tanečnice, herečka, doktorka, nebo třeba prodavačka v hračkárně. To všechno byly mé sny. Ukončením osmé třídy se mne začíná zmocňovat zvláštní pocit. Protože já vůbec nevím, jakou profesi bych chtěla dělat.

Jako asi každá dívka jsme měla a pořád mám své sny. Moc dobře vím, že se nikdy nestanu modelkou, ani tanečnicí. Sice bych chtěla nějaké fotky nafotit, ale stejně vím, že to nevyjde. Můžu si to zkusit, ale dnes mi nepřijde zrovna snadné stát se zpěvačkou, nebo jiným povoláním, o kterém každý z nás snil. A nebo třeba pořád ještě sní. Ale právě od toho asi sny jsou. Aby jsme alespoň na pár hodin mohli být tím, kým chceme být, s tím, s kým chceme být a tam, kde chceme být.

Tento rok se budou probírat školy a různé obory. Přitom jediné, v čem mám jasno je, že bych ráda šla na gympl. Proč? Mám k tomu hned několik důvodů.

• Ráda bych měla vysokou školu a gympl mi přijde jako ta nejlepší cesta na vysokou.
• Nevím ale, jaká profese je ta správná a tak kromě kvalitní přípravy na gympl očekávám i jakési uspořádání myšlenek. Budu mít čtyři roky na to, abych si další studium a pak následné povolání dobře rozmysela.

Moji spolužáci, někteří učitelé a v některých situacích i rodiče ve mě vidí doktorku. Chvíli jsem o lékařství vážně přemýšlela, ale pokud bych nedělala veterinu (a tu bych nedělala, protože mám zvířata ráda a kdybych je viděla ve špatném stavu tak bych to asi neustála..) tak bych asi na doktora pro lidi neměla žaludek. Chtěla bych jim pomáhat, ale na druhou stranu v tom vidím i spoustu důvodů, proč nebýt právě lékařem.

I am a [Girl] | via Facebook

Když jsem se zeptala mamky, jaké povolání ke mně vidí, odpověděla novinářku, nebo právničku. Odůvodnila to tím, že se ze všeho vymluvím a navíc se prý umím hezky vyjadřovat. Což mi spolužáci říkají, když jsem jediná, komu nevadí mluvit před třídou. Já o tomhle povolání také přemýšlela, ale prý je studium na právnické fakultě těžké. O to by asi ani nešlo jako spíš všechny ty paragrafy a navíc - nemohla bych zastupovat někoho, u koho bych na sto procent věděla, že ten čin udělal.

Dále bych se ráda vyjádřila ke snu asi každé malé holčičky. Já hudbu miluji a být zpěvačkou byl a asi i navždy bude jedním z mých velkých snů. Samozřejmě vím, jakou mám šanci uspět, ale snít můžu. A hlavně - může to být můj koníček.

Pak sem přichází jeden z těch více splnitelných snů. Hrozně mne baví psát a tak posední dny přemýšlím o žurnalistice. Což je vlastně prakticky moje vysněná profese. Samozřejmě o této práci něco málo vím, ale myslím, že to pořád nebude všechno. Ale přijde mi to jako práce, která by pro mne byla vhodná. I když na ní bude nějaké mínus. Ale právě proto bych po škole pokračovala na gympl - abych si to mohla v hlavě uspořádat.

Přijde mi jako hloupost, aby si člověk jako já, ve čtrnácti, nebo patnácti letech vybíral práci, kterou bude dělat další desítky let. Já vlastně netuším, co budu dělat, ale přibližně vím, o co se pokusím. Ale jak jsem psala - všechno má své plusy a mínusy. A já je všechny neznám a proto nemůžu nic říct na jisto, protože v tom sama nemám jasno.
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png
 
 

Advertisement
Reklama