Všechny mé myšlenky na jednom místě.

jediné, co jsem potřebovala bylo pořádně se vyplakat..

1. january 2014 at 20:04 | Hani.

...

vstávám z křesla, které jsem si přivlastnila natolik, že si nesedám prakticky nikam jinam. mířím do chodby, oblékám si bundu, nazouvám boty. otáčím klíčema a skoro vztekle škubnu za kliku. ne ve vzteku, ale v odhodlání.
rozhlížím se zatímco scházím žulové schody. vidím zlomenou lávku, po které jsme přecházeli potok. tolik cest kam můžu jít. nakonec skoro v běhu mířím tam, kde je to vážně jenom moje.
vždycky jsem si přála budku na stromu, nebo houpačku. budku nemáme kde postavit, nikde nejsou vhodné stromy. a houpačku mi rodiče postavit nechtějí od té doby, co jsem z ní ošklivě spadla. cekově nechtějí, abych se někde houpala. a tak jak si před rokem, nebo dvěma na podzim pověsila starou pneumatiku na jeden strom, který je sice za hranicí našeho pozemku, ale nikomu nevadí, že tam jsem, je to skoro v lese.
trávím tam hodně času v létě, kde se někdy jen tak houpu, někdy sedím a se zavřenýma očima přemýšlím.
když chci, brečím, nejčastěji tam ale sedím a zpívám si. je mi jedno, jestli mne někdo slyší. a dneska jsem tam šla abych ze sebe dostala všechno co mne trápí.
když jsem si sedla na ten malý kopeček a opřela se o strom, kde pneumatika visí, rozhoupala jsem jí a chvíli pozorovala.
nikdy jsem neměla ráda silvestr. sice miluju ohňostroje, ale příchod nového roku je pro mne důkazem že čas běží a já si to pořád nemůžu přiznat.
a tak jsem začla brečet. protože jsem se zase celé prázdniny neviděla s kamarádama, protože mne trápí celkově všechny mezilidské vztahy, ale hlavně proto že brečet potřebuju už od pátku před prázdninami. psala sjem o tom, jak jsme měli problém s paní učitelkou a jak byli z toho všichni naměkko.. na mě toho ten den bylo až moc.
a tak jsem brečela.
a brečela.
nade mnou po silnici jezdila auta, kolem našeho domu chodil brácha a mě to bylo jedno.
pořád jsem myslela na to, jak jsem ve čtvrtek pře tím příšerný pátkem stála tam naproti němu a čekala, co bude.. když jsem ho objímala, zatínala pěsti a jak se mi chtělo brečet, protože to bylo poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem nemusela nad ničím přemýšlet, nad ničím. vlastně si nepamatuju nic, jen jak jsem zavřela oči o hlavu mu položila na rameno. a byla šťastná a spokojená. i když mělo za dvě minuty zvonit na hodinu a my to pak nestíhali a museli celou cestu bežet a i přes to jsme přišli trošičku pozdě.

...

vracím se domů. mám červené ruce. vždycky je mi na ně zima, někdy i doma a proto mne to nepřekvapilo. utírám slzy, cítím se lehčí, volnější. ačkoli to ještě pár dní bude trvat, vím, že jediné co potřebuju je být ve škole a zase nemít čas přemýšlet. zase blbnout. miluju přestávky, nesnáším hodiny. všechno co se v ten pátek dělo, všechno nás to čeká..
každopádně nezapomínám na to, že až vyjde sluníčko, nebo až naopak začnou padat sněhové vločky a já budu moc běhat po zahradě se sluchátkama v uších a zapomenout na svět, až se budu moct prát se spolužákama, ačkoli nikdy nevyhraju, ale hlavně - až všechno přiznám sama sobě, až tehdy to bude všechno vpohodě. vím, že to bude brzo.

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

jaký je rozdíl v tom, když se vám někdo směje a když se vám někdo posmívá?

28. december 2013 at 21:06 | Hani.

každý má nějaké tajemství.

nevím, kdy to bylo naposledy.
pamatuji si, jako by to bylo včera. dřív jsem nebyla taková, jaká jsem teď. říkám tenkrát a nemyslím před rokem, ani před dvěma.

před nedávnem jsem si psala s jednou holkou, se kterou jsme v páté třídě chodila na nauku. nevěděla, kdo jsem a tak jsem se jí chtěla připomenout tím, že jsem s ní chodila právě na tu nauku. napsala mi, jestli jsem já ta divná a tichá, co se s nikým nebavila.
když mi pak moji kamarádi řekli, že se nikomu nesvěřuju, došlo mi, že všechno tohle je kvůkli všemu, co se dělo a od té doby mi to leží v hlavě.

Existuje lež, která neublíží?

20. october 2013 at 19:18 | Hani.

ONE LIE..

Dívám se skrz to okno ven, kde prší a pozoruju, jak moc umí být lidé zlí. Lži a faleš. Všude. V každém z nás. Někde tam je..

Hlavou se mi honí hodně vzpomínek a najednou mne napadne - existují lži, které neublíží?

Možná že vás ani tolik nebolí lži, jako spíše zklamání. A v tom mne napadlo to, o čem chci psát. Pro mne existuje jedna lež, která neublíží. Jedna lež, kterou slyšel každý z nás.
Ježíšek. Když jsem byla malá, koukala jsem skrz klíčovou dirku ke stromečku, jestli ho neuvidím. Chodila jsem, a pořád na Vánoce chodím, s prskavkama ven a s mamkou nebo tátou přivoláváme Ježíška. Psala jsem mu dopisy, nechávala cukroví. Které vždycky zmizelo i s tím dopisem. A já byla šťastná.
Ta lež o ježíškovi mi toho vlastně hodně dala. Vánoce byly kouzelné. Dnes vím, že neexistuje a musím říct, že mne to hrozně mrzí. Poslední Vánoce jsme nebyla tak nervózní a byla kvůli tomu hodně smutná, nechci vyrůst, nechci o tohle přijít.. Nejradši bych v něj pořád věřila a koukala tou klíčovou dirkou. A nedojídala večeři, otvírala ty nejmenšíé dárky a pak až ty velké..
Tenhle rok jsem si tak nějak řekla o to, co bych si přála. Bylo mi to, a pořád ještě je, hodně hlpupé si říkat o dárek. Přeju si nový telefon. Můj mám už tři roky, hodně toho řežil, kávu, potok, několik pádů ze schodů i okna a není to smartphone. Takže jsem o to mamku poprosila. A tím se vlastně připravila i o to překvapení. Navíc já jsem ohledně peněz hrozná, nic bych si nekupovala a nejraději bych byla, aby si nový mobil koupila mamka s tátou, není to o tom, že bych ten telefon neměla ráda nebo tak, já vlastně ani nevím, jestli chci spartphone protože už foťák na tabletu pořád zalepuju, ale i tak..

Zkrátka, jestli existuje lež, která neublíží je to tahle. A pak i ty jako "mám se fajn", i když by se vám nejraději chtělo brečet. Ale tím neuližujete ostatním, ale sami sobě. Tyhle lži jsou podle mého jedny z nejhorších..

quotes

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Pravidla používání.

16. september 2013 at 19:40 | Hani.

"* MUSÍTE SOUHLASIT S PODMÍNKAMI POUŽÍVÁNÍ."

Přemýšlela jsem, jak tento článek nazvat.

Myslím, že většina z vás, co tohle čtete, vlastníte blog. Chtěla bych se vás zeptat na jednu jednoduchou otázku - četli jsme podmínky používání?
Já ne. Já je nečetla ni u prvního, ani u druhého, vlastně u žádného z předchozích blogů, až u tohoto. A to jsem to jenom přelétla, protože čtení něčeho, čemu nerozumím a co je dle mého názoru hrozně hrkolomné moc záživné není.
Správně bych si blog vůbec nakládat neměla. Přibližně vím, co se v té "smlouvě" nachází, ale kdybyste se mne zeptali přesně, nepovím vám to.

Když jsem se chtěla stát překladatelem na twitteru, abych si to zkusila, nepočítala jsem s vcelku dlouhým, anglicky napsaným textem. Po pár řádcích jsem zjistila, že to nepřelouskám a tak jsem se uchýlila k nespolehlivému řešení - google transtate. Přečetla jsem si něco jako "smluvní strany" a pár dalších věcí. Takže jsem to radši rychle zavřela, protože se mi nechtělo odškrtávat něco, o čem nevím vlastně nic. Pak mi došlo, že jsem to udělala s blogem, mailem, youtube účtem, twitterem, facebookem, tumblrem, askem a vším ostatním.

Asi tam není nic moc zvláštního, ale co kdyby ano? Odškrtli jsme něco, o čem nic nevíme. Nelíbí se mi, že jsem to udělala, ale kdo to vlastně čte? Každopádně na blogu jsem si to přečetla, na ask.fm taky a to další dohoním. Ne, že by tam bylo něco zajímavého, ale udělala jsem to pro klid svědomí.

Internet

Četli jste někdy pravidla používání? :)

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Když poslouchám hudbu.

7. september 2013 at 21:32 | Hani.

CO SE MNOU HUDBA DĚLÁ.

Už jsme toho o hudbě napsala tolik, já vím. Ale je to věc, která mi každý den dává ten zvláštní pocit... navíc, tohle je autorský blog a nějak mám potřebu napsat, co mi vlastně hudba dává a proč je Forever Young mojí nejoblíbenější písničkou.
Rozhodla jsme se, že prostě půjdu s kůží na trh a udělám to, co nerada dělám - ohlédnu se poslední roky a přehodnotím svůj hudební apetit i samu sebe. Ohlédnu se, jaká jsem byla.

Nevyhýbám se prakticky žádnému žárnru. Mám vždy období, kdy poslouchám něco, což se třeba za dva měsíce změní. Pořád ale zůstávám u takové té.. jak to nazvat? Hudba podobná tvorbě Eda Sheerana. K té se stejně vždycky vrátím, ale když se ohlédnu, vystřídala jsme snad všechno a v mém mobilu, nebo playlistu snad nechybí žádný druh muziky.

Začněme tou dobou, za kterou se vážně nemám ráda, kdy jsem poslouchala.. něco jako rock, spíše punk. Milovala jsem Paramore a pořád mám jejich písničky ráda a hrozně ráda si je pouštím. V té době jsem pořád naslouchala jedné písničce, kde se sice nezpívá, ale ječí, ale hrozně se mi líbí ta muzika. To ječení mne sice deprimuje, ale ta hudba se mi líbí, hlavně ty bubny. {http://youtu.be/rLQBebfEXpc}. Paramore mám pořád ráda, pořád je poslcouchám, ale tamtu písničku jsem neslyšela už dlouho.

Líbí se mi, co se mnou hudba dělá. Jak mne dokáže přenést někam jinam, jak mi dokáže zlepšit den, pomoci ve špatných chvílích, jak mne dokáže izolovat od světa.
Když je mi smutno, pustím si písničku, která má text často přesně vystihující moji situaci. Když je mi veselo, pustím si něco, co mne dokáže roztančit.
Vzpomínám si, jak jsem si minulé prázdniny pouštěla písničky na youtube a narazila na Forever Young on 1D. Pustila jsme si ten známý song, samozřejmě, že jsem ho znala z rádií, ale nikdy jsem neměla možnost zaposlouchat se do toho textu. Teď jsem rozuměla těm slovům, co zpívali a rozplakalo mne to...

Let's dance in style,
Let's dance for a while,
Heaven can wait
we're only watching the skies,
Hoping for the best
but expecting the worst,
Are you gonna drop the bomb or not?

Let us die young or let us live forever,
We don't have the power
but we never say never,
Sitting in a sandpit,
Life is a short trip,
The music's for the sad man.

Some are like water,
some are like the heat,
Some are like the melody, some are the beat.
Sooner or later they all will be gone,
Why don't they stay young?

It's hard to get old without a cause,
I don't want to perish like a fading horse,
Youth is like diamonds in the sun,
And diamonds are forever.

So many adventures couldn't happen today,
So many songs we forgot to play,
So many dreams are swinging out of the blue,
We let 'em come true.

"Hoping for the best, but expecting the worst".. to mne donutilo pustit si celou skladbu znovu, naslouchat těm důvěrné známým hlasům, myslím že i to byl ten důvod, proč jsem si je tolik oblíbila. Ten text je plný všech myšlenek, nad kterými přemýšlím, je to krutá pravda, která mne bolí. Čas nejde zastavit.. "Sooner or later they all will be gone"... ten text mne zasáhl. Je zvláštní, že až teď, ale nikdy jsme neměla potřebu si ji pouštět doma, nebo ji naslouchat z rádií v obchodech. Tahle píseň je plná pravdivých slov. A právě to, že jsou pravdivá mne nutí k pláči.

Pak jsou tu písničky, které mne zase přemýšlet nenechají.

Beca George.
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Onen luxus.

4. september 2013 at 21:24 | Hani.

TELEVIZE.

Když mi táta řekl, že budeme měnit televizi přišlo mi, že to nedopadne dobře. Že týden bez televize zvládnu, ale nevěděla jsem, jak dlouho by to mohlo trvat... Pak když jsem se dozvěděla že budeme chvilku bez televize, čekala jsem déle naž dva dny. Když nám to tedy včera nastavili přišlo mi to jako fofr.
Během těch dvou dnů jsem si uvědomila jednu skutečnost. Televize... mi vlastně vůbec nechyběla. Nechyběly mi reklamy, které vás vší silou nutí protáčet panenky, nechyběly mi seriály, které dle mého názoru postrádají jakýkoli příběh. Nechyběly mi hádky o ovladač s bráchou. Nechyběly mi ani ty hlasité reklamy.
Uvědomila jsem si, že bych bez ní možná mohla být i déle. Neříkám, že by mi nechyběla, ale zvládla bych to.
Přijde mi, že televize patří k denním věcem, které používá každý, ale pořád je to spíš jakýsi luxus.

Jako když si mamka teď půjčuje tablet kvůli mé čtečtě eknih. Žiju i bez něj. Když se mne včera na to ptala, odpověděla jsem jí ve stejném duchu, ve kterém je tento článek. Když budeme televizi mít, jakože na 90% ano, budeme ji používat, ale kolik lidí se na ni doopravdy kouká, když ji má puštěnou? Přiznávám že i já si ji často pouštím jen, aby doma nebylo ticho, když jsem sama.

Abych to shrnula.. televize asi bude běžet ještě hodně dlouho. Možná bychoms e ale měli všichni zamyslet, jak moc se na ni koukáme a jak často ji máme puštěnou. Zastávám názor, že bych bez televize vcelku dlouho vydržela. S internetem by to ale bylo horší. Každopádně, stejně si ji všichni ubdeme pouštět dál. Ale zamyslet se není špatné, nemyslíte? :)

TV shows :D | via Facebook

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Jak vlny hrály na píšťaly.

19. august 2013 at 22:09 | Hani.

TAKHLE SI PŘEDSTAVUJI MAGICKÉ MÍSTO.

Ani nevím jak, ale najednou jsem se objevila ve středu obrovského kruhu. Koukám se na nebe a moji schopnost vidět okamžitě otupuje zářící světlo. Přemýšlím nad nádherným zvukem, tak nepravidelným, ale přitom do sebe tóny zapadají. Zavírám oči a přestávám vnímat všechno, i když se mi pod víčka snaží dostat pár poledních slunečních paprsků.
Zvedám ruce do úrovně pasu a cítím, jak se mi mezi prsty proplétá vítr. Slyším šumění listí a cítím, jak mi vlasy zakrývají oči, protože tlumí to zářivé světlo. Moje myšlenky jsou pryč, stejně jako všichni lidé kolem, tedy, alespoň jsem si to myslela do té doby, než jsem otevřela oči. Najednou vidím davy, které kolem mne chodí a vyhýbají se mým rukám. Najednou znovu slyším to hučení davu. Proč jsem je předtím neviděla? Najednou si uvědomuji, že už neslyším tak jasně tu hudbu, přehlušují ji všechny rozhovory tolika lidí, kolik jich kolem mne prochází. Proč jsme si jich předtím nevšimla? Proč jsem je předtím neslyšela?
Otáčím se a hledám povědomé tváře mých rodičů, mého brášky. Mezi velkou spoustou slunečních brýlí poznávám brýle mé mamky a okamžitě se vydávám jejich směrem. Otáčím se na to místo, přijde mi tak cizí, ale povědomé zárověň.
Usedám na třetí schod odzhora a s každou vlnou přichází nové tóny, nové melodie, které se nikdy nebudou opakovat. Znovu zavírám oči, ale už se mi nedaří utlumit šumění davu. Na nebi není jediný mráček. Před mýma očima se ukazuje pohled jako z poštovní pohlednice a mou mysl začínají proplétat myšlenky, že tento pohled je až kýčovitě krásný.
Co je pod mýma nohama? Co vytváří ty zvuky, při kterých by se krásně usínalo? Moje mysl už není tak křišťálově čistá, práve teď hledám odpověď na mnoho otázek, které ani mě samotné nedávají smysl.
Po chvíli sezení nad burácejícími vlnami a píšťalami se zvedáme a odcházíme. Naposledy se otáčím na ty schody. Na to místo, které mi přijde tak magické. Na to místo, na které ještě budu dlouho vzpomínat.

Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Všichni mají zásluhu na tom, kdo jsem.

18. august 2013 at 22:05 | Hani.

Jako by to bylo včera. Třetí lavice. Druhá hodina, všechny ty slova vrytá do desky stolku, na kterém ležela moje pestrobarevná adidasová flaška a propiska. Učitelka prochází uličkami a podává mi dva papíry. Na hlavičce je napsáno "Mluvnická část" a na druhém papíšu "Slohová část" a pod tím téma - za tohle ti patří dík. Rozhodla jsem se na tu slohovku zavzpomínat, protože jsem na ní byla hodně pyšná. Poupravila jsem ji, psala jsem ji někdy v prosinci, takže už si nepamatuji všechno. Vím ale, že jsem z ní měla hodně bodů a na soutěži jsem skončila druhá - po mojí kamarádce, která chodila o rok výš a velký rozdíl v bodecvh tam nebyl.

Podívejte se na mě. Ta dlouhovlasatá holka s velkýma očima, která je často napomínána za povídaní, napovídání a velký rozruch na chodbě, protože často dostává záchvaty smíchu. Ta, která miluje anglický jazyk a pere se s matikou, i když by z ní měla dobré známky. Ta, která se často na věci vykašle a pak všechno honí naposlední chvíli. Ta, která skoro nic nebere vážně a ze všeho si dělá legraci.
Jak jsem se dostala sem? Jak jsem se stala tím, kým jsem? A kdo vlastně jsem? Komu za to vděčím?
Pokud bych měla někomu poděkovat, asi by to byli všichni lidé kolem mne. Protože díky těm slečnám z vyšších tříd, které mi připomínaly, že nemám dokonale namalované řasy a díky klukům, kteří si ze mne potají dělali legraci vím, že i když nejsem dokonalá, jsem lepší než oni. Protože nemám potřebu někomu vytýkat nedostatky, ze kterých si už dělá těžkou hlavu.
Poděkovala bych mým přátelům, kteří mi ukázali, že vždycky se dá ze dna vstát a že vždycky tu pro tebe někdo je, i když to tak nevypadá.
Poděkovala bych rodičům, protože díky jejich lásce vím, že tu nikdy nejsem sama, že rodina je nejdůležitější a vím, jaké to je mít bezmeznou lásku odobou rodičů.
Poděkovala bych všem, kteří mi někdy nastavili nohu, když jsem měla lepší tričko než ony, všem těm holkám, které mne pak zdravily ve městě, i když mne neznaly, jen mi občas provedly nějakou malichernost, já jim vždy odpověděla. Poděkovala bych všem klukům, kteří mi řekli, že jsem tlustá a nehezká, díky nim jsem na sobě začala makat. Ráda bych připomenula, že jsem řasenku tak dlouho nenosila jen proto, abych jim dokázala, že nejde o vnější krásu. Poděkovala bych všem slečnám, které mne pomlouvaly, protože právě teď se o mě ví i na druhé škole. A lidé mi říkají, že si mysleli, že jsem namyšlená, protože to slyšeli. Poznala jsem tak mnoho skvělých lidí. Poděkovala bych všem, co mi kdy řekli, jaká jsme zlá a podobně, tím jsem zjistila, že všem se zavděčit nemůžeš a nesmíš být hodný na lidi, kteří si to nezaslouží. Neopomenula bych ani ty, co mne vyváleli ve sněhu, až jsem měla všechno promočené, ti, co mne honili po přestávkách a schovávali penály. Dnes totiž vím, že některé boje vyhrát prostě nemůžeš.

Díky všem těmhle lidem, jsem tím, kým jsem. Oni utvořili nového člověka - díky zklamáním, zkušenostem, díky bolestivým hádkám, díky objetí plné lásky. Oni ze mne udělali to, co jsem. Toho, kým jsem. Každý se sice mění, ale nejsme si všichni nakonec v lecčems podobní?

real | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Opuštěná místa.

13. august 2013 at 22:09 | Hani.
Má chodidla poslušně šlapala do písku, který mne pálil a šimral na chodidlech. Má cesta směřovala přesně tam - tam, kde byli před několika tisíci letech jiní lidé a stavěli to, co je dnes už zchátralé. Mou mysl zaplavila vlna potěšení, když jsem došla na místo. Znovu jsem ucítila to, co jsem cítila na takových místech - tu nervozitu, chvění. Znovu jsem byla fascinovaná.
Stejně jako tenkrát. Procházet se starou, dnes opuštěnou nemocnicí. Všude sklo, i když všechna okna i dveře jsou vcelku. Všude to napjetí, ten trach, zároveň chcete vidět více. Šlapete nahoru, po starých schodech, kde jsou dnes už jen vrstvy prachu zapomnění. Otevíráte dveře a vidíte staré puzzlíky, jste v dětském oddělení. Vycházíte další schody, je tu spousta skla, dveře a okna pořád vcelku. Cítíte strach, cítíte napětí. Víte, že duchové neexistují, přesto pociťujete ten strach. Nechcete jít do tmavých koutů. Co když v tomhle pokoji někdo umřel..

Opuštěná místa mne hrozně fascinují. Návštěva nemocnice mne i trošku děsila, ale stejně bych se tam znovu ráda vrátila. Chci vědět, co tu bylo předtím, proč už tu nic není, proč už to tady nefunguje. Tím se za
bývá i ten projekt, ve kterém pracuji, ale.. ta procházka po takovém místě.. je fascnující, ale kdybych tam byla sama, asi byvh se zbláznila strachy.

Nedávno jsem se podívala do staré továrny, kde se těžila a zpracováva cínová ruda. Pociťovala jsem to stejné. Ty otázky - co tady bylo, kam vedly tyhle schody, proč už tady nikdo není, proč je to tu opuštěné, jak ss sem dostala tahle věc, pro co konkrétně byla určená tahle mistnost?

Plánuji přidat i nějaké fotky z takových míst, ale dnes zatím ještě ne. Shrnu to tak, že bych ráda pokecala s lidma, kteří mají také nějaké jiné zájmy. Chybí mi kontakt s lidmi, protože se během prázdnin moc nevídám s přáteli... :)
Kitty, Daisy and George | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Reklamy kam se podíváš.

1. august 2013 at 21:40 | Hani.

REKLAMA, DRUHÁ REKLAMA A TŘETÍ NAKONEC.

Druhou polovinu prázdnin jsem začala vcelku fajn. Když jsem se vrátila z obíhání obchodů a posadila se před televizi, zrovna jsem chytila reklamy. Přečkala jsem reklamu o nějakém chlapovi, co zpíval o ovoci a zelenině, o spokojených holkách v taxíku nebo o reklamě na playboy vůni.
Možná o půlhodinu později přišel můj devítiletý bráška a přeříkával jednu z těch chytlavých písniček a různých sloganů. Mluvil o něčem, o čem by nic vědět neměl.

Pokládám si otázku, jak moc nás dokážou reklamy ovlivnit. Můj bráška bezhlavě opakuje slova, a já se mu vlastně ani nedivím, protože mi ty slogany také pronikají do mysli.
Donutí nás koupit si nový deodorant, který stoprocentně funguje, nový šampón, který nám zaručí objem. Poukážou na slevy v obchodech, i když se to v jiném dá sehnat pořád levněji. Připomenou nám, jak důležité je prát v tomhle pracím prášku, protože v porovnání s předešlým je to úžasná změna.

Vemte si, že před Vánocemi nevidíme nic jiného, než reklamy na hračky. Když se tak zamyslím, reklamy na nové petšopáky, kteří se třpytí nebo na nové Hot Wheels jsem neviděla už hodně dlouho. Přijde mi to, jako by na mne ze všech stran tlačili. A asi tomu tak i bude.

Další kapitolou jsou reklamy na internetu. proč mi vždycky reklamy naběhnout bez sekání, ale písnička se mi po pěti sekundách sekne? Stalo se vám někdy, že jste si chtěli pustit písničku a... hraje tam něcoí fakt super? A je to reklama? Mě ano. A abych se přiznala, všechny ty reklamy, které nevím, kdo vymyslel mi začínají vadit.

Když to vezmu z druhé strany - třeba jim vážně stoupl prodej nového šampónu, ve kterém použili sice photoshop, ale pšt. Lidi to kupují, tak co. Viděli jste tu reklamu o matce přírodě? Přijde mi, že takové spoty už překračují hranice.

Možná by se měli zamyslet. Opravdu už nechci koukat na film, aby mi po deseti minutách skákala nějaká reklama. Abych poslouchala nějakého zeleného panáčka, co mi křičí do sluchátek. Ne.

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Máme vlastně tolik soukromí, jako si myslíme, že máme?

23. july 2013 at 19:46 | Hani.

INTERNET A SOUKROMÍ.

Po náročném dni stráveném nakupování jsme se s mamkou a bráchou unaveně posadili kolem stolu a prohlíželi si nové oblečení. V tom si mamka chtěla zavolat, ale telefon nemohla najít a tak mne požádala, abych ji prozvonila. Vytočila jsem její číslo a po chvilce se z její kabelky ozvalo známé zvonění. Když odmítla můj "hovor", já telefon položila doprostřed stolu a nechala ho být. Poslední dobou už můj mobilní telefon skoro nepoužívám a tak jsem byla připravena sáhnout na něj až před jídlem, kdy se všechny věci budou ze stolu uklízet. V tom jsem ale uslyšela nějaký hlas a když jsme požádala o ticho, uslyšela jsem monotónní hlas, který vycházel z mobilu. Něco jako: "... vaše hlasová zpráva byla přijata a bude v nejbližším okamžiku doručena adresátovi"
Seděli jsme u stolu, telefon nastavený na hlasitý odposlech. Poslouchali jsme naše slova, věty, obraty. Můj telefon nás poslouchal možná dvě minuty. S ostatními jsme se schodli, že je to děsivé. A to mne přivedlo k té myšlence.
Sedím tady, u stejného stolu s tátovo notebookem. Po očku pokukuji po mamce. Kolik toho už viděla, vidí, nebo teprve uvidí ta malinkatá kamera, která mne pozoruje nad monitorem? Kolik toho slyšela? Kolik lidí to viděla? Neměla bych se cítit jaksi.. zranitelná?
Jako vždy mou mysl zatěžuje mnoho otázek. Dnes je v tomto tsunami plném zvídavosti něco jiného, než obvykle. Chci já vůbec znát odpověď? Chci přijít tu iluzi? O pocit bezpečí?
Zalepuji tu malou kamerku speciálně optimalizovanou pro videohovory malým kouskem černé lepenky, o kterou jsme tátu požádala. Nikdo tu stejně nevolá a mne ta kamerka znervozňovala.
Připadám si paranoidně.
Na druhou stranu bych se o tom něco dozvěděla. Na tomto notebooku se (už) na sociální sítě nechodí, vlastně se používají jenom maily. Měl by to být nejvíce bezpečný počítač. Nikdo tam nic nestahuje, ani nenavštěvuje pochybné stránky, jako na některém z našich dalších počítačů. Takže bych měla být potenciáloně v klidu. Záznam našeho hovoru jsem si vlastně zavinila sama, ale já si nedokážu pomoci. Protože stejně antivir nezachytí všechno a když nějaký hacker dokáže přeposílat přes váš počítač materiály a vy to nemusíte vědět, sledování, nebo odposlouchávání už mysí být "hračka", nemyslíte?
Vím, že mne tento pocit zachvíli opustí. Kamerka zalepená, mikrofon také. (Teď z hrůzou zjišťuji, že na mém počítači v pokoji mi nějak selhal antivirus a nejde mi obnovit... tomuhle se říká štěstí!) Myslím ale, že na tom něco bude.
Nechci, abyste si o mě mysleli, bůhví co jsem za blbce. Moje chvilkové nepříjemné šimrání pohledu videokamery zachvíli zmizí a všechno bude vpohodě. Ale právě můj telefon mi vrazil brouka do hlavy. Vždyť my vlastně vůbec nevíme, na čem jsme....
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Máme vlastně tolik soukromí, jako si myslíme?

22. july 2013 at 20:09 | Hani.

INTERNET A SOUKROMÍ.

Po náročném dni stráveném nakupování jsme se s mamkou a bráchou unaveně posadili kolem stolu a prohlíželi si nové oblečení. V tom si mamka chtěla zavolat, ale telefon nemohla najít a tak mne požádala, abych ji prozvonila. Vytočila jsem její číslo a po chvilce se z její kabelky ozvalo známé zvonění. Když odmítla můj "hovor", já telefon položila doprostřed stolu a nechala ho být. Poslední dobou už můj mobilní telefon skoro nepoužívám a tak jsem byla připravena sáhnout na něj až před jídlem, kdy se všechny věci budou ze stolu uklízet. V tom jsem ale uslyšela nějaký hlas a když jsme požádala o ticho, uslyšela jsem monotónní hlas, který vycházel z mobilu. Něco jako: "... vaše hlasová zpráva byla přijata a bude v nejbližším okamžiku doručena adresátovi"
Seděli jsme u stolu, telefon nastavený na hlasitý odposlech. Poslouchali jsme naše slova, věty, obraty. Můj telefon nás poslouchal možná dvě minuty. S ostatními jsme se schodli, že je to děsivé. A to mne přivedlo k té myšlence.

Sedím tady, u stejného stolu s tátovo notebookem. Po očku pokukuji po mamce. Kolik toho už viděla, vidí, nebo teprve uvidí ta malinkatá kamera, která mne pozoruje nad monitorem? Kolik toho slyšela? Kolik lidí to viděla? Neměla bych se cítit jaksi.. zranitelná?
Jako vždy mou mysl zatěžuje mnoho otázek. Dnes je v tomto tsunami plném zvídavosti něco jiného, než obvykle. Chci já vůbec znát odpověď? Chci přijít tu iluzi? O pocit bezpečí?
Zalepuji tu malou kamerku speciálně optimalizovanou pro videohovory malým kouskem černé lepenky, o kterou jsme tátu požádala. Nikdo tu stejně nevolá a mne ta kamerka znervozňovala.
Připadám si paranoidně.
Na druhou stranu bych se o tom něco dozvěděla. Na tomto notebooku se (už) na sociální sítě nechodí, vlastně se používají jenom maily. Měl by to být nejvíce bezpečný počítač. Nikdo tam nic nestahuje, ani nenavštěvuje pochybné stránky, jako na některém z našich dalších počítačů. Takže bych měla být potenciáloně v klidu. Záznam našeho hovoru jsem si vlastně zavinila sama, ale já si nedokážu pomoci. Protože stejně antivir nezachytí všechno a když nějaký hacker dokáže přeposílat přes váš počítač materiály a vy to nemusíte vědět, sledování, nebo odposlouchávání už mysí být "hračka", nemyslíte?
Vím, že mne tento pocit zachvíli opustí. Kamerka zalepená, mikrofon také. (Teď z hrůzou zjišťuji, že na mém počítači v pokoji mi nějak selhal antivirus a nejde mi obnovit... tomuhle se říká štěstí!) Myslím ale, že na tom něco bude.
Nechci, abyste si o mě mysleli, bůhví co jsem za blbce. Moje chvilkové nepříjemné šimrání pohledu videokamery zachvíli zmizí a všechno bude vpohodě. Ale právě můj telefon mi vrazil brouka do hlavy. Vždyť my vlastně vůbec nevíme, na čem jsme....

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Elektřina.

14. july 2013 at 23:16 | Hani.

ELEKTRIKA.

Zapínám počítač, tlumím televizi. Mobil připojuji na nabíječku, tablet dávám do režimu spánku a odkládám. Rozsvěcuji světlo, zapínám monitor a píši tenhle článek. Bez elektřiny se prostě nedá žít.
Sedím tady, v prázdném pokoji skoro uprostřed noci. Když nad tím tak přemýšlím - dole si můj bráška hraje na telefonu, tatínek hledá informace na notebooku a mamka kouká na televizi. Do toho si svítí. Kolik elektřiny spotřebují.
Není jí možná až moc? Ne, nebudu tu moralizovat o tom, jak bychom jí měli šetřit. Každý by si na to měl přijít sám. Mluvím tady o skutečnosti, že bez elektřiny prakticky nedokážeme žít.
Tím, že píšu já tenhle článek a že ho vy čtete, asi máme zapnutý nějaký spotřebič, který je určitě poháněn elektřinou. Všechno se dnes kolem ní točí. V různých podobách. A my bez ní doopravdy neumíme existovat.
Přitom dnes jsem slyšela mého blízkého mluvit o tom, že byl na dovolené a měl celý týden vypnutý telefon. Prý by to měl zkusit každý. Dle jeho slov je to úžasné. A mě to začalo vrtat hlavou.
Přiznejme si to na rovinu. Neumíme si bez ní život představit. Tedy, alespoň já ne. Žádný internet, blog, žádné rozsvícené žárovky. Žádné telefony nevydrží věčnost. Kdyby nebyla, možná bychom pořád žili na stromech. Dobře, to malinko přeháním, ale byli bychom určitě na jiné úrovni, co se týče pokročilosti vědy.
Možná bychom se měli všichni zamyslet. Když už tedy ne nad tím, že bychom jí měli šetřit, možná nad potřebou elektřiny jako takové. Že denně používáme něco elektrického. A víte co? Zajímalo by mne, jestli nám to někdy přeroste přes hlavu. To ukáže čas. Čas, který se krátí.

Obrázek mi sem nejde přidat. Myslím si ale, že určitě stojí za to podívat se na tvorbu jednoho mého blízkého, o kterém jsem psala výše. Můžete kliknout sem pro zobrazení určitého obrázku. Další obrázky si můžete najít na facebooku, kontakt je tam v rohu. Jeho kresby vážně stojí za to. Třeba vás budou inspirovat. Ale o něm a jeho obrázcích vám povím někdy jindy.

Vzpomínky a čas.

5. july 2013 at 20:47 | Hani.

CO NÁS ZABÍJÍ A CO NÁS ČINÍ VĚČNÝMI?

Naklikala jsem si asi patnáct náhodných otázek na asku. Ne proto, abych měla odpovědi, abych našla inspiraci. Po chvíli hledání otázky, která mne zaujala jsem našla otázku: Co nás zabíjí a co nás činí věčnými?
Nad odpovědí jsem chvíli přemýšlela. Co nás zabíjí? Mmmm... za jistých okolností se zabíjíme my sami. Vraždy, sebevraždy, sebepoškozování. Pak mi ale hlavou probleskl čas. A víte co? Podle mého to je ono. Čas za všechno může. Bere nám život. Bere nám nádherné chvíle. Nejde vrátit, nejde popoženout. Jediné, co nám z těch chvílí zbude jsou vzpomínky.
A co nás činí věčnými? Právě ty vzpomínky. Vzpomínky nás budou držet naživu. Vzpomínky drží tolik lidí naživu. Vzpomínky připomínají nádherné i nepovedené chvíle. Ale i ty vlastně někdy můžou za vraždy a podobné věci. Čímž se vracíme zpátky k času.
Na téma čas jsem již psala. Neříkám, že bych se tu znovu na tohle téma nerozepsala. Na tu věc, která nás zabíjí, která některé trápí.
A vzpomínky? Vzpomentě si, na ty nejkrásnější chvíle posledních dnů. Týdnů. Měsíců. Let. Zavřete oči. Vraťte se do dob, kdy jste byli šťastní. Kdy jste chtěli zastavit čas. Kdy to bylo? A s kým?
Zavzpomínejte, kdy jste chtěli popoženout čas. Kdy jste si přáli tuhle chvíli přetočit a zapomenout. Nebo čas posunout o pár dní dříve a udělat všechno jinak. Když jste se trápili svými činy. Kdy to bylo? A s kým?
Podle mého názoru jsou vzpomínky s čas úzce spjaty. Každá chvíle pomine. Doba, chvíle, kdy jsem začala článek psát a když jste ho začali číst je minulostí a už to ani jeden z nás nevrátíme. Je to prostě pryč. Ať už nám čas zahojil bolestivé rány, nebo zapečetil dobré vzpomínky, které bychom si chtěli uchovat navěky, vidíme, že čas je kouzelník. A že čas tvoří vzpomínky. Protože kdybychom čas mohli přetáčet, vzpomínek by asi tolik nebylo a my bychom si asi těch dobrých tolik nevážili. Protože by se každý vrátil jen do dobrých chvil a celý život by si vlastně mohl upravit. A proto by dobré vzpomínky byly méněcenné.
Photo by officialquote • Instagram
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

To je tak, když cítíš něco, co nedokážeš popsat.

29. june 2013 at 19:31 | Hani.

JAK SUNDAT BRÝLE S RŮŽOVÝMI SKLY?

Prázdniny začaly, mám za sebou dalších deset měsíců školní docházky.
Napadá mne, kolik věcí kolik jsem nenapsala, které jsem neudělala, které jsem nestihla, které jsem nepostřehla, které jsem prostě neudělala. Napadá mne tolik věcí, které jsem dělala zbytečně, které jsem dělat nemusela, které jsem dělat nechtěla. Čím více přemýšlím nad uplynulými deseti měsíci, tím více zapomínám na přítomnost. A i na tuto skutečnost poukázaly některé blogerky, které mi napsaly komentář k minulému článku. Budu-li se trápit minulostí a budoucností, promrhám přítomnost, za kterou se pak také budu trápit.
Mou mysl okupuje pocit, který nedokážu popsat. Skrz růžové brýle nevidím tolik věcí. Napadá mne, že by na lásku měli vymyslet léky. Aby se člověk dokázal snadno odmilovat. Aby se netrápil. Aby se nestyděl, aby se zbavil těch pocitů, které teď pociťuji. Ale o tomhle psát nechci. Přesto se skrz mé zaťaté zuby derou tyto slova ven. Přesto se napříč mým zaťatým pěstem derou ven jednotlivé prsty, které následně píší tyhle slova. Slova o lásce. Slova která nechci slyšet. Slova, která nechci vyslovovat, která nechci číst. Sejde z očí, sejde z mysli. Prý. Má mysl bývá ale zaneprázdněna právě přemýšlením o těhle věcech a nevím, zda si bude schopna najít něco jiného. Nebo někoho jiného.
Svět se točí na druhou stranu. Motá se mi hlava. Moc. Více, než dokážu vydržet.
Nejsem schopna myslet na něco jiného. Nejsem schopna myslet na někoho jiného. Jak dlouho musí scházet z očí, aby sešel z mysli? Jak dlouho to bude trvat?
Další otázky. Moc, moc otázek. Nikdo mi nedá odpověď. Nikdo mi ji nedá, dokud se nezeptám.
Chci mít jasno.
Tolik toho chci. Tolik toho nedostanu. Tolik toho dostat nechci. Tolik toho dostat nemůžu.
Mažu slova. Mažu celé řádky. Proč nemám někde v hlavě tlačítko delete? Proč stejně jako mažu písmenka nemůžu smazat vzpomínky?

Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Nesuď knihu podle obalu!

27. june 2013 at 19:44 | Hani.

NESUĎ MNE PODLE MINULOSTI! JÁ UŽ TAM NEŽIJI...

... To se říká. Já osobně se opravdu snažím člověka poznat. Jednou jsme to ale neudělala. Nebo to neudělala pořádně. A jak to dopadlo?
Vrátím-li se k workshopu... spolupracovala tam s námi jedna slečna s klukem. Oba vypadali tak nějak jinak, a navíc měli svůj humor, který jsme my Češi nechápali. Přišli mi takoví moc namyšlení, chvilkama moc blázniví. Tedy, do včerejška.
Stáli jsme na parketu a snažili se co nejlépe bavit. Přišli k nám dva němečtí kolegové. Když začal jeden z nich tancovat, padla mi brada. Bavil se se mnou a já pochopila, ja moc zlá jsme byla. Styděla jsme se za sebe, za svoje názory. A jak moc mne mrzí, že je tohle poslední workshop a že už nemám moc času je poznat.
Začal tancovat Shuffle a pak Moon Walk. Koukala sem na něj s údivem, s pocitem neuvěřitelného naštvání na samu sebe. Pak jsem omylem vrazila do jeho kamarádky a i přes to, že ona mluvila německy a já česky jsem přesně věděla co mi říká. Smály jsme se tam a když jsme an sebe pak začaly mluvit anglicky, pochopila jsem její názory, její humor. Pochopila jsme její osobu. Pochopila jsem jí.
když pak přišlo loučení, hned jsem šla ty dva obejmout. protože se mi prostě po nich stýská. Dali mi lekci. Poučili mne, i když o tom třeba ani neví. Chtěla jsem jim to říct, ale moje přemýšlení bylo na nule. Nemohla jsem ze sebe dostat slovo. Jediné co jsem mohla, bylo napsat jim komentář. Česky, ale byl tam. A když viděli, jaký byl dlouhý a já se jim to snažila vysvětlit, děkovali mi. Přitom já bych měla děkovat jim. Za to, že mne poučili a změnili můj pohled na svět. Udělala jsem chybu. A hodně velkou.

Tumblr | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Jak zastavit čas?

23. june 2013 at 0:18 | Hani.

Dva dny. Jenom dva dny...

Nedokážu to pochopit. Jakto? Jak se stalo, že půjdu jen dvakrát do školy? Vymýšlím, jak se do školy dostat alespoň na jednu přestávku. Jak stihnout všechno co jsem nestihla. Od pondělí do středy si budu užívat na projektu. Těším se tam, poslední workshop. Ale, pak mi zbývají jen dva dny. Čtvrtek, poslední zvonění, pátek, vysvědčení. Proč? Musím alespoň na to poslední zvonění, kluky v kvádru si nemůžu nechat ujít. A pak? Dva měsíce tady. V Díře. Špatné spoje autobusů mi nepomáhají. A navíc, když je kamarádka měsíc pryč, za kým budu jezdit?
Ano, potřebuju si postěžovat. Protože se už dva týdny snažím najít způsob jak zastavit čas. Moje nadšení klesá, když mi má mysl říká, že to nejde.
Srdce, nebo rozum? Vždyť já vlastně ani nemám na výběr...
Přemýšlím nad těmi pomluvami co by o mě deváťáci roznášeli a pak mi dojde, že oni tam už nebudou. Hlavou mi bleskla ta bláznivá mylšenka. Myšlenka, na kterou bych zbírala odvahu týden. Nemám co ztratit. Snad jen moji důstojnost. Důstojnost mi ale nikdo nevezme, když budu silná. Jak silná ale dokážu být?
Lidé z devátých ročníků, kteří by se na mne dívali skrz prsty už nebudu tolik potkávat. Možná bych to vážně měla zkusit.
Hledám odvahu. Hledám odvážnější stránku sebe samé. Někde tam je. Někde schovaná. Tak dlouho mi bránila tohle udělat. Udělat tolik věcí. Musím přemoct pocit nejistoty a jít do toho. Buď a nebo. Tahle chvíle jednou musela přijít. A tady je.
Z chyb se poučím.

November. | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Hudba.

21. june 2013 at 19:09 | Hani.

MILUJU TEN POCIT, KDY ZPÍVÁM, NEBO HRAJU A NEVNÍMÁM ČAS. ZAPOMÍNÁM NA VŠECHNO ZLÉ ALESPOŇ NA TĚCH PÁR OKAMŽIKŮ, KDY HRAJI.

Nasadila jsem si na uči má velká, růžová sluchátka a najela na můj nejoblíbenější seznam skladeb. Zavřela oči. Přemýtala jsem nad svými myšlenkami, nad svými pocity. Ve slovech Taylor Swift a Eda Sheerana jsem nacházela svůj příběh. Tahle písnička je snad napsaná pro mne.
Zamyslela jsem se nad uplynulými sedmi roky. Roky, kdy jsem jezdila po celé republice, učila se texty a vstávala o víkendech v osm na soustředění. Kdy jsem stála ve Španělském sále před hromadou lidí a jako soprán vyzpívávala vysoké tóny. Všechno se mi vrací.
Jak to může být dlouho? Hodně dlouho. Moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem se od té doby neviděla. Ještě před celým výběrovým sborem jsem zpívala v místnosti asi o dvanácti lidech. Tenkrát jsme byla rozdělena do druhého hlasu. Kvůli ní jsem přešla do sopránu, sama, nikomu jsem to neřekla a nikdo si toho nevšiml. V sopránu jsme zůstala. I když odešla.
Ty dny, kdy jsem z okna viděla světýlka před kostelem a my zpívali koledu. Ty dny, kdy jsem ťukala na koncertě do mikrofonu, protožeb jsem si to chtěla zkusit. Když jsme zpívali na kongresu, když jsme byli v čele EU. V uších se mi opakují jejich slova.
Jezdili jsme na přehlídky a hádali se s ostatními sbory, i když jsme obdivovali jejich výběr písní. Jak jsme s kamarádkou tancovaly po prázdném bytě, když nám ho přidělili. Sami dvě v prázdném bytě. Jak jsem jela dvanáct hodin v autobuse do Itálie, jak jsem chodila do vody i když jsem nesměla, jak jsem se hádala, kdo bude sedět u okna. Jak jsem fotila přes okno s bleskem, i když z těch fotek nic nemám, jsou to vzpomínky.
Byli jsme na vrcholu. Možná jsme ani nemohli být výše.
Tak moc mi to chybí.
Mohla bych tu popisovat všechno. Celých těch sedm let. Pamatuji si všechno.
Milovala jsem to. A pořád zpívám ráda.
A proč jsem odešla? Bylo to náročné. Skoro každý víkend soustředění. Celodění - od devíti nebo osmi až do šesti, nebo sedmi. Byla jsem unavená, ztratila jsem chuť zpívat s ostatními.
Minulý rok mi to přerostlo přes hlavu a oznámila, že končím. Celé dny jsem brečela, ale vlastně mi spadl kámen ze srdce. Po mém odchodu odešla další velká spousta lidí. Zjistila jsem, že je vážně něco v nepořádku.
Když slyším Enyu, vzpomenu si, jak težké bylo naučit se ten text. Neučila jsme se ho doma, ale v osmi letech jsem komolila anglická slova. Ale nikdo to nepoznal. Tleskali nám. Zpívali jsme s Hudbou Hradní Stráže. Nahrávali jsme CD. Podívali se na Pražský Hrad. Vzpomínky zůstávají. Sice už nechodím do sboru, ale hudba pořád bude mou součástí. Zpívat budu dál a pořád budu toužit o plném sále, jaký jsme měli dříve. Ale celý příběh je hodně dlouhý. Je toho tolik, na něco jsme určitě zapomněla.
Sice nejsem nějaká extra zpěvačka. Nemusím být virtuóz. Stejně budu zpívat a hrát, protože mne to baví. Protože to je můj koníček a protože to miluju, protože to chci dělat. A pak mi nejde o to, jestli budu nejlepší.

Mohla bych rozebírat nejmenovaného, jak dokonale umí hrát, ale to bych tady seděla hodně dlouho. Tak radši použiju něco záživějšího.

Letos jsem poznala tři kluky. Chodí k nám už dlouho, ale já jim nevěnovala pozornost. Pak jsem se s nimi začala kamarádit a zjistila, že hrají a mají vlastní kapelu. Jejich žárnr mi nesedl, neměla jsem k němu žádný vztah. Jejich videím jsem se smála. Pak se mi ale otevřely oči.
Zjistila jsem, že oni nehrají proto, aby byli slavní. Oni hrají proto, že je to baví. Našla jsem zalíbení v jejich hře a nezáleží mi na žárnru. Snažím se jim pomoci a sdílím jejich videa, aby si je lidé poslechli a pochopili, že existují lidé, kteří to dělají s láskou. Kteří hudbu milují. Líbí se mi, že to dnes ještě někdo dělá. Že někdo dokáže milovat hudbu tak, jako oni.
Poučila jsem se. Obdivuji je za to, jak vystupují. Nikdy bych to do nich neřekla. Obdivuji je za to, že to dělají i přes výsměch. I přes to všechno to vydrželi a za to si zaslouží respekt a klobouk dolů.

Hudba dokáže změnit život. Dokáže změnit pohled na svět. Dokáže připomenout dávno zapomenuté. Přála bych si, aby tyhle pocity pocítil každý.

M♛ | via Tumblr

http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Jedno špatné rozhodnutí nám může změnit celý život.

18. june 2013 at 21:32 | Hani.

NA KONCI BUDE VŠECHNO V POŘÁDKU. A POKUD NE, JEŠTĚ TO NENÍ KONEC.

Seděla jsem na poslední lavici a poslouchala hru na kytaru. Pozorovala jsem strunu, která se rozkmitala a vydala křišťálově čistý zvuk. Mé uši naslouchaly každému tónu a přemýšlela jsem, jak by to dopadlo, kdybych tam nešla. Kdybych šla s kamarádkou na zmrzku. Nelitovala jsem toho. To ne. Vymýšlela jsem různé scénáře. Vybrala jsem si jednu cestu, ta další se mi zavřela. Napořád.
Kde bych teď byla? Jak bych se cítila? Asi bych toho litovala. Jak se znám tak určitě. Asi jsem se rozhodla správně. Pro tuto chvíli ano.
Jak často nad těmihle věcmi přemýšlím. Teď jsem tady, v druhém patře našeho domu a píšu tenhle článek. Co by se dělo, kdybych byla dole a psala ho na notebooku? Nebo na mém tabletu? Nad čím bych přemýšlela, co bych viděla, jak bych ovlivnila ostatní?
Rozhodování. Já se moc dobře rozhodovat neumím. Vchod do dobrých, nebo špatných dveří nám může ovlivnit celý život. Pak už nám může pomoci jen obyčejné štěstí.
Jak jsem už psala, můžu vejít jen do jedněch dvěří a ty druhé se mi zavřely. Musím se s tím smířit, přestat nad tím přemýšlet a žít realitou. Žít teď a přijmout chyby, které jsme udělala a které udělám. Nemůžu vyjít na obě cesty. Ale takový je asi život.

Tumblr
http://imageproxy.jxs.cz/~nd06/jxs/cz~/178/934/662426717b_92680572_o2.png

Jak snadno se dá ovládnout lidská mysl.

14. june 2013 at 17:06 | Hani.

Co mít nemůžeme, nebo nesmíme o to víc chceme, i kdybychom to předtím sebevíce nenáviděli.

"... ale říká se, že cokoli děláte násilím se může poškodit, takže bych radši nešilhala, nebo se vám přetrhne sval a to šilhání vám zůstane." dopověděla nám učitelka svůj výklad o očích. Podívala jsem se po třídě a celkem tři lidé z devíti šilhat zkusili a i já jsem o tom přemýšlela, ale přišlo mi mnohem zajímavější se podívat kolik lidí to udělá.
Přijde mi to podobné, jako když mi spolužačka řekla, ať si nepůjčuju její mobil. Obvykle se jí ptám, ale teď, když mi to zakázala tak jsem musela. Vzala jsem ho a jako vždy, když mi někdo půjčí mobil a já odcházím jsem zanechala "stopu" najela na obrázek holuba. Říkají mi Kevin kvůli tomu holubovi tak se takhle podepisuji. Ale mě by to ani nenapadlo, kdyby mi to nezakázala.
Dalším příkladem je můj bráška. Já osobně nesnáším vybírání schránky a tak jsem to zkusila chytře. Asi tři dny jsem předstírala nadšení, že pro tu poštu prostě chci chodit já a ať ani nezkouší tam dojít. A čtvrtý den se se mnou o ty klíče málem porval, i když to nesnáší, šel tam s radostí a byl na sebe pyšný.
Po hromadě takových příkladů jsem došla k závěru, že co mít nemůžeme, nebo nesmíme o to víc chceme, i kdybychom to předtím sebevíce nenáviděli.
Nedokážu přijít na to, proč. Ano, zase ty moje otázky, které zůstanou nezodpovězeny. Možná je to lidská povaha. Možná ten pocit, že to nemůžeme mít. Platí to ale i u lásky? Je pravda, pokud tohle všechno platí, že budud chtít toho, koho nikdy nemůžu mít?
To už je podle mého jen víra. Víra v zázrak, že jej jednou dostaneme. My lidi jsme ale případ!
Otočila jsem se na kamarádku a řekla jí své myšlenky. Jakmile jsme jí dořekla, že to udělala skoro půlka třídy zkusila to taky. Podlehla tomu pocitu, že to dělat nesmí. Jaká to klasika.
Znovu jsem si ověřila, jak moc jsme mi lidi ovladatelní. Stačí malá přetvářka a všechno je hned jinak. Změní se tvůj přístup k něčemu. Teď se docela bojím, aby to, co ráda dělám opravdu nebyla jen tato situace. Ale jsem jen člověk.

Disharmonic Suicide | h-y-p-n-o-p-h-o-b-i-a: (via imgTumble)

Jak snadno může někdo někoho ovlivnit.

11. june 2013 at 18:25 | Hani.

JAK SE MŮŽE NĚKDO BĚHEM MINUTY PŘEMĚNIT NA NEKOHO JINÉHO A PO CHVILCE ZASE ZPĚT.

Seděla jsem na kruhovém záhonku uprostřed nádvoří, plácala motyčkou do hlíny a občas vytáhla malou rostlinku. Na záda mi pražilo slunce a vlasy mi vlály do tváře. Dívala jsem se dolů, na kytičky a občas se podívala na mobil a čekala, až uběhne další minuta.
Naproti mě seděla kamarádka, se kterou jsme na sebe čas od času házely slepené kusy hlíny a vytržený plevel. Já ale neupírala oči na kamarádku. Přímo za ní seděl ten.. on prostě. Seděl, sluníčko mu zářilo do tváře a jeho modré oči šly vidět až ke mě. Nádherně mu ladily s jeho tyrkysovým tričkem. Prohlížel si školu a zakresloval jednotlivé čáry na velkou čtvrtku. Gumoval, koukal do slunce. Seděl na tom samém místě, jako jsem předtím seděla já a přesně jsem věděla, kam a co vidí. Před touhle hodinou jsem to samé kreslila já.
Jak moc nás někdo dokáže rozptýlit, jak moc někdo dokáže změnit naše chování. Nezáleží na jak dlouho. I tak se za malinkatou chvilku můžeme stát jiným člověkem. Děláme věci, které bychom jinak nedělali. Dnes to tak hrozné nebylo. Snažila jsem se mlčet, abych nevypustila nšjakou blbost. Je mi jedno, jestli nás poslouchá, ale je dost blízko na to, aby to slyšel.
Přesedla jsem si o kousek dál viděla, jak mne probodává pohledem. Přišlo mi vtipné, jak hrál ten zájem o kreslení. Ale, aby se neřeklo, dělala jsem to samé. Dělala jsem, že si hledím svého a že mne nezajímá, ale přitom jsem koukala skrz vlasy přímo na něj.
Najednou jsem slyšela kamarádky mluvit jinak. Byli více vulgární, více drzé a neotřelé. A protože mi to mlčení netrvalo déle než na malinkatou chvilku, pustila jsem se s nimi do řeči. Aby se znovu neřeklo, já umím být také drzá a i já jsem určitě ukázala svou druhou stránku. Svůj jiný úhel. Ale dnes jsem se ovládala a doufám, že to k něčemu bylo. Snažila jsem se mluvit bez sprostých a vulgárních výrazů. Tak se mi nelíbí, když holky muví sprostě, ale já jsem přitom jak dlaždič.
Každý mne vidí z nějakého úhlu. Proto devátá třída seděla pokaždé někde jinde - učitelka chtěla rozdílné úhly pohledu. Mé blízké z 9.A mne znají nějak a on určitě taky. Každý viděl školu jinak a jsem si jistá, že i každý spolužák mne vnímá jinak. I moje kamarádky. I já vidím každou kamarádku jinak. Jak moc je relativní, jaký člověk je. Když jste si jistí kým jste, stačí malá chvilka a špetka rozptýlení a jste někdo úplně jiný. Pak je hodně lehké udělat chybu.
Zarazila jsem se a řekla, že je hodina a měly bychom být potichu. I když já jsem ta, co není schopna nemluvit. Teď jsem se ale zamyslela nad tím, jak moc mne jeho přítomnost ovlivnila Nemusí stát vedle mě, nemusí na mne mluvit. Ale je blízko. Jsem z něj nervózní. Ale já se nechci chovat jako nervózní já!

hold on | via Tumblr

Jizvy na duši, jizvy na těle.

9. june 2013 at 17:28 | Hani.

JAK DALEKO JSME SCHOPNI ZAJÍT.

Poslední dny se mi počasí moc nelíbí, ale to asi nikomu. Chci, aby konečně přestalo pršet, aby opadla voda z těch vesnic, aby konečně začalo léto...
Mám husí kůži, když vidím ty reportáže, plakající lidi, kteří přišli o všechno. Nejhorší věcí je, že příroda nejeví zájem. Nechce nám pomoci, nechce vyslyšet nářeky lidí. Panebože, jaké já mám štěstí, že jsme na kopci. Jak moc velké.
Přijde mi, jako kdyby byli všichni smutní a bez energie. Dávám to za vinu sluníčku, které se skoro pořád schovává za mraky. Na druhou stranu taky na všechny "leze jaro"... Zamilovávají se, rozchází se, trápí se, ubližují sobě i ostatním.
Ničí mne pohled na kamarády, kteří se utápí v depresích, na plakající lidi, na slečny s obvazem na rukách. Nikdy jsem nepochopila, jak dokáží ublížit sami sobě. Pořád to nechápu, ale znám důvod. Je to depresí. Asi. Oni mi o tom moc povědět nechtějí. Ale mnoho lidí říká, že jim to pomáhá, ale pořád se mi tomu nechce věřit. Já bych to nedokázala. Jizvy na duši, jizvy na těle.
Neříkám, že jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Ale ne o sebepoškozováním jako takovém, jako spíše o tom, jak se ti lidé cítí. Jestli je to bolí, nebo jestli cítí úlevu. Nechci to zkoušet, ale chci najít odpověď.
Když se nad tím zamyslím, všechny moje kamarádky ze třídy to dělají. Jen já jsem to snad nikdy neudělala. Jedna si tam vyřezala jméno svého kluka (se kterým už nechodí a tak to schovává náramky), druhá se opalovala nad svíčkou, nebo si vyřezávala srdíčka nad loket, třetí si prostě a jednoduše řezala žíly. Prý kvůli lásce. Ale je možné milovat někoho v našem věku?
Podle mne ne. Jsme moc malí, jednou nohou děti. Nevíme pořádně co je láska, nevíme tolik věcí. Na nekteré se třeba ani nepřijde, ale má to vůbec cenu řezat si žíly a ubližovat sobě jenom kvůli tomu, že se s námi někdo rozešel?
Polil mne studený pot. Mám chuť všechno napsat, ale nevím, jestli by se to všechno vešlo do jednoho článku. Jak moc bych to chtěla napsat.. a vypsat se z toho silného pocitu bezmoci. Bolí mne to za ně. Nechci, aby byli v nemocnicích a nic mi nechtěli říct, abych nevěděla, proč to dělají. Co jim je, jestli budou v pořádku. Možná mi to řeknou, ale já jim v tom nemůžu zabránit... nemůžu jim pomoct. Nemůžu. Ale můžu to zkusit.
Každý má nějaký mindrák. Nějaké své slabé místo. Já mám mindráků nad hlavu, ale neřeším to bolestí. Nemám ji ráda a ještě abych si za ni mohla sama.
Člověk je nepoučitelný.
Nenacházím odpověď. Od té doby co píšu články si uvědomuji, kolik toho nevím. A bude toho ještě mnohokrát více. Můžu těmto lidem tisíckrát napsat, ať nedělají. Ale oni to budou dělat pořád. Každý si odpověď musí najít sám. Ale jak dlouho to bude trvat a kde je ta hranice?

Tumblr_m1mjfszsys1ql39doo1_500_large

Tisíce myšlenek.

6. june 2013 at 19:09 | Hani.
Když jsem se přehoupla přes tyč zpátky na nohy, uviděla jsem jeho siluetu na konci ulice. Je mi čtrnáct, přitom s kamarádkou je naše nejoblíbenější zábava blbnutí na hřišti. Polil mne studený pot. Naše konverzace s kamarádkou se totiž pořád točí kolem stejného tématu...
V jednu chvíli jsem se za sebe hrozně styděla, v tu druhou jsem si říkala, že budu radši dospělým dítětem, než dětským dopělákem. Jak to ráda říkám.
Hlavou mi probleskla spousta myšlenek a ta poslední byla, proč bych se za sebe měla stydět. Proč? Jsme kým jsme. Někdy se za nás stydí ostatní, proč bych se já za sebe měla stydět? Nebudu. Všichni moji blízcí mne musí přijmou i s chybami.
Je to jako když o sobě řeknete "jsem idiot" (všichni víme, že to je ta nejslušnější verze, často o sobě říkáme horší věci)... ale proč? Že jsme idioti, to nám můžou - tedy neměli by, ale očas to dělají - říkat kamarádi. Ale my o sobě ne. Tedy, je to můj názor. Ale, kdo to nedělá?
Přemýšlela jsem, jaká jsem vlastně kamarádka a kolik toho dokážu snést. Kolik toho dokážu pokazit, kolik toho dokážu napravit.. Mám kolem sebe lidi, kteří mi řeknou svůj názor a jsou upřímní. Člověk ale vidí, jen to co chce vidět a proto asi taky na sobě nevidí chyby. Dokud jim je jiní neřeknou. Ale je to dobře, nebo špatně?
Lidé umí být neupřímní. Umí se přetvařovat. Umí se naučit přetvařovat. Mění se. Všichni se nějakým způsobem mění, další věcí názoru je, jestli se lidé mění, nebo jestli se jen mění podmínky pro jejich chování.
Teď jsem v rozrušení polovinu příběhu zapomněla. Před očima budu mít jen pro mne ty nejdůleitější chvíle. Ano, člověk opravdu vidí jen to, co chce vidět.
Co se stalo, stalo se a asi se to mělo stát. Co se stane je ve hvězdách, taková malá záhada, kterou zosluštím hned, jak mi uběhne čas.

Tumblr_m4cdceg1ph1rrtq71o1_500_large

Svědomí je to, co nás ničí zevnitř.

31. may 2013 at 20:18 | Hani.

ŽIVOT LZE CHÁPAT JEN SMĚREM DOZADU, ALE ŽÍT JEN SMĚREM DOPŘEDU.

Uděláme špatnou věc. Nemusíme si to uvědomit hned, ale udělali jsme chybu. U normálních lidí to vyvolá různé pocity a pak začneme litovat. Pak zjistíme, že svědomí je to, co nás ničí zevnitř.
Jakoby těch věcí, co nám ubližují zvenku nebylo málo. Jakoby nebylo dost utrpení, které si nezpůsobíme sami. Příroda nám ještě musela dát svědomí, abychom se trápili minulostí a litovali svých činů. Někdy je to dobře, ale někdy jsme až moc svědomití, až moc na to, kolik naše tělo unese.
V šesté třídě mi zřejmě přeletělo před nosem celé letadlo. Začla jsem dělat věci, které bych jinak nedělala. Začala puberta. Asi, neumím si to nijak vysvětlit. A udělala obrovskou chybu. Moment, já nic neudělala, ale všichni, co tam byli si myslí, že ano. Nedokážu jim to vysvětlit.. a trápí mne, že mi nevěří. Na jednu stranu si říkám, že hlavní je, co se skutečně stalo, ale moje svědomí mne nutí nad tím pořád přemýšlet. Hlavně večer...
Tedy, poslední měsíce už tolik ne, ale předtím ano.
Zjistila jsem, že svědomí je věc, která nás pomalu, ale jistě ničí zevnitř. Příroda nám dala touhu přetočit čas a chtít všechno změnit. Dala nám tu bezmoc, když zjistíme, že to nejde. Dala nám toho opravdu dost. Dobrého i špatného, asi aby nebyl život nudný. Tomu všemu rozumím, ale má svědomí vlastně vůbec nějakou kladnou stránku?
Musíme se s tím pocitem naučit žít. Teď záleží jak těžké to doopravdy je.

Tumblr_llmhjzvzc01qeew2bo1_500_large

Něco očekávat a být zklamán, nebo nečekat na nic a být překvapen?

30. may 2013 at 19:52 | Hani.

JAKÁ JE HRANICE MEZI PŘEKVAPENÍM A ZKLAMÁNÍM?

Seděla jsem na lavičce a očekávala jeho příchod. Uběhly dvě, tři minuty... až byla půlka p
přestávky pryč. Byla jsme si jistá, že přijde. Ale on nepřišel.
Možná opravdu existují nějaké magické síly. Nebo je to jen "zákon schválnosti", protože když nic nečekám a jsem smířená, že se nestane nic úžasného, stane se ještě něco více skvělého, až mi to dá jistotu pro další den a pak můžu být zklamaná.
Myšlenka na tento článek, jako pokaždé, mne napadla přesně když jsme narazila na zkušenost, která se mi už stala. Neměla bych se už poučit?
Přihodilo se to určitě každému z vás. Zklamání, překvapení. Jaké dvě odlišné věci, ale přitom jen pár sekund může rozhodovat, budeme- li zklamaní, či překvapení. Jak tenká je ta hranice? A jak ovlivnit který z těchto pocitů bude zalévat mé tělo?
Moc se ptám. Moc. Moc na to, kolik dokážu unést a jestli chci spát, nebudu se tím zabývat. Ale zklamání jsou asi od toho, aby jsme byli více překvapení, až se o to někdo bude snažit. Po jednom pádu se musíme zvednout. Musíme? Ne, nic nemusíme, nebo jo? Ano, musíme chtít se zvednout. Zase jsem se zamotala do svých myšlenek.
Není tedy lepší nic nečekat a být překvapen? Na druhou stranu - pocity ovládají naše těla, těla neovládají pocity. A zkoušet oklamat samu sebe je ta největší hloupost. Samu sebe nemůžeš překvapit, když se o to snažíš. Teď záleží, jestli budeš překvapený mile, nebo nemile.

Tumblr_md66bt9l6b1qb4o9po1_500_large

 
 

Advertisement