Všechny mé myšlenky na jednom místě.

Déšť.

27. may 2013 at 19:27 | Hani.

MILUJI USÍNÁNÍ ZA ŠUMĚNÍ DEŠTĚ...

Poslední dny postrádám sluníčko i modré nebe. Kdykoli se podívám ven, vidím provázky vody jak se spouští odněkud z vrchu, vítr jak ohybá dtromy na zahradě a šedé mraky, které přináší další vodu a míří přímo nad náš dům. Občas probleskne. Sedím naproti monitoru, koukám ven. A přeju si, aby déšť ustal.
Někteří v něm vidí cosi hezkého a tajemného. Neříkám, že nevydržím hodiny koukat na déšť. V mladším věku jsem to ráda dělávala - otevřela dveře, sedla si na schody a pozorovala kapičky vody padající na schody pod mýma nohama. Nevím, jak jsme to dělala. Celkově mi chybí doby, kdy jsem se uzavřela do svého světa, zapomněla na realitu a čas, hrála si. Jak jsem mohla koukat na déšť i celé odpoledne. Pořád je v něm ale cosi tajemného a sálá z něj pochmurná nálada. Teda, přijde mi to tak.
A když hrmí? Pocity jsou smíšené. Protne- li tmu blesk, často mi naskakuje husí kůže. Někteří se v bouřce vyžívají, zato já radši zalezu pod deku až po uši. Fascinuje mne to, to ne, že ne. Neumím se ale ubránit pocitu.. Moment, jak se vlastně cítím? Bezmocná?
Netuším.
Vážně nevím, co mi na bouřce a dešti připadá tak děsivého. Přitom nejkrásnější procházky jsou v dešti. Pokud nezmokneme a nemrzneme, samozřejmě... ale pěkně pod dešníkem? Proč ne.
V dešti vidím cosi tajemného. V bouřkách zase pochmurnost a strach. Neznamená to ale, že nejsem fascinovaná provázky spouštějící se z výšky na zem. Slunečné počasí, ale i blesky a hromy mají něco do sebe. Myslím, že každý si k nim musí najít cestu. A jestli ji nenajde, bude se s rozmary přírody muset smířit..

Tumblr_m92ibvmneg1rbw1a4o1_500_large

Láska nezná hranice.

22. may 2013 at 21:33 | Hani.

LIDÉ SI VŽDYCKY NAJDOU DŮVOD, PRO TĚ NEMÍT RÁDI.

Pročítala jsem si časopis, který jsme si koupila asi po sto letech. Narazila jsem na článek, který mne inspiroval k napsání tohoto článku. Chci se vyjádřit k dnešní společnosti (jak už jste si asi všimli, tak velmi ráda píšu články na téma společnost) a k tomu, jak řeší homosexuály.
Možná si řeknete, co já, jako čtrnáctileté děcko může něco vědět o takové věci. Mám na to svůj názor a ráda bych se o něj podělila a případně se zamyslela nad vnímáním okolí.
Každý den procházím po chodbách školy. Určitě alespoň jednou slyším slovo "gay" nebo i ty horší výrazy. Z postoje se stala nadávka. Proč? Co je na těchto lidech tak špatného?
Dřív jsem nepřemýšlela nad faktem, že by někdo z mého okolí mohl být homosexuálem. Než jsem přišla, že jím někdo skutečně je. Když mi to bylo oznámeno, chvilku jsem přemýšlela a pak jen prohodila "no a co". Ten konkrétní člověk byl sám o sobě tak úžasný, že tyhle věci řešit nemusím, nemůžu a ani nechci. Otevřelo mi to oči a z předsudků, které jsem měla kvůli těm nadávkám, se stala úcta. Nikdy jsem proti nim nic neměla, ale určitě jsem tak někoho oslovila.
Myslím, že by společnost neměla řešit tito lidi a ani toto téma. Ačkoli já do něj teď taky přizpívám. Můj postoj k těmto lidem je rozhodně kladný. Ti, co to přiznali museli být velice odvážní. Jsou to lidé, stejně jako já, stejně jako my všichni. A nemůžou za to, tak by se za to neměli stydět. Protože každý má něco a měli bychom se snažit tyhle lidi více poznat, než abycom se jim smáli, nebo něco podobného.
Přece jde o povahu a ne o to, zda je homosexuál, nebo ne. Nemyslíte?

167935_1276111398340_1696620988_534485_3724090_n_large

Určitě na ně máte nějaký názor. Byla bych ráda, kdybyste se o ně se mnou podělili o váš pohled na toto téma. :)

Úsměv

21. may 2013 at 20:51 | Hani.

JSOU VŠICHNI LIDÉ, KTEŘÍ SE USMÍVAJÍ DOOPRAVDY ŠŤASTNÍ?

Procházím se po pokoji a rozhlížím se kolem. Přemýšlím, jaké téma je pro dnešní den to správné. Pak jsem se podívala do zrcadla a našla jsem, co jsme hledala. Téma na můj nový článek bude úsměv.
Podle mého názoru by se měl každý den začít s úsměvem. Pak mi celý den přijde hezčí a veselejší.
Směju se ráda, směju se všemu. Snažím se ve všem vidět pozitiva. I když někde nejsou, víra v lepší zítřky mi pomáhá překonat přehážky. Dělám blbosti a některé věci bych asi neudělala, kdybych nad nimi moc přemýšlela. Ale říká se, že na sklonku života litujeme co jsme neudělali, než co ano. A tak toho dělám až moc, protože nechci litovat. Žijeme jen jednou.
Úsměv nás doprovátí celým životem. Pokud se neusmíváme my, tak naše okolí. Na fotkách se většina lidí snaží vypadat hezky a tak ukazuje své zoubky. Chceme se ukázat v lepším světle. Abychom si, až se podíváme zpátky, připadali hezcí. Asi. Nevím to jistě. Já zatím fotky moc neprohlížím, ale našla jsem jednu z druhé třídy, kde se ani jeden z mých spolužáků neusmívá. Ani já. Ale proč?
Tím mne napadá, že úsměvy na fotkách jsou vlastně falešné. Stejně jako úsměv, když vás něco uvnitř bolí. Neztrácí náhodou úsměv svou hodnotu, pokud je falešný?
Úsměv je snad nejsnadnějším projevem emocí, dá se snadno napodobit, ale podle mého je veliký rozdíl mezi přirozeným a umělým smíchem, nebo úsměvem. Pláč se moc dobře napodobit nedá, ale smích jsme někdy napodobovali všichni. Ale není většina úsměvů kolem mne nepravá? Není to jen zástěrka pro nějaké vnitřní trápení? Aha, další otázka, na kterou neznám odpověď a asi ani znát nebudu. A proč? Protože by mi stejně neřekli pravdu, myslím tím ty, kterí něco skrývají. Nahodili by svůj falešný úsměv a dělali, jakoby nic.

Tumblr_mgqfakse421rywy3ko1_400_large

Chyby dělají lidi lidmi.

20. may 2013 at 21:53 | Hani.

NĚKDY JSME JAKO HVĚZDY. PADÁME, ABYCHOM NĚKOHO UČINILI ŠŤASNÝM.

Seděla jsem u monitoru a četla si nové tweety. Při informatice na to mám nejvíce času. Poslouchala jsem mého spolužáka. Po chvilce naslouchání jeho broukání a nadávání sprostými slovy, že mu nejde nainstalovat Adobe Flash Player jsem to už nevydržela a pustila mé myšlenky ven - ústy. "Bože, ty jsi zkaženej!" jakmile jsem toto slovní spojení dořekla, uvědomila jsem si, jakou pitomost jsem vyslovila. Podíval se na mne divným výrazem a mě došlo, že jsem to asi říkat neměla. Proč? Protože každý může mít svoje chvilky.
Odlepila jsem svůj nos od počítače a nachvilku najela na moji prezentaci s jedním úvodním slidem. Rohlédla jsem se po třídě. Zamyslela jsem se a došla jsem k závěru, že každý je nějakým způsobem zkažený. Můj spolužák se třeba snaží napodobit a přizpůsobit se, já neustále někoho otravuji kvůli půjčování mobilu, protože chci tweetovat. Moje nejlepší kamarádka zase neumí žít bez facebooku. Dnešní doba lidi kazí. Každý má své chyby.
Krásu jsme si vytvořili sami. Kdybychom nevyzvedali krásu modelek a nevynalezli Photoshop, svět by byl jiný. Všichni by byli hezcí. Jsem snad jediná, kdo hledá vnitřní krásu??
Po každém dni stráveném na tomhle světe dojdu k nějakému závěru. Snažím se z toho poučit.. a víte na co jsem přišla? Lidi, kteří mne obklopují vlastně tvoří nového člověka. Díky nim se snažím poučit z jejich chyb a špatných rozhodnutí, snažím se vyrovnat se svým vnějším já a vytvořit člověka, který bude sám se sebou spokojený a večer před spaním, když si zrekapituluje den, aby si mohl vzpomenou na okamžik, kdy někomu pomohl. A byl na sebe pyšný. Chci, abych byla vyrovnaná a spokojená sama se sebou. Možná to nejde, ale za zkoušku to stojí. V mém věku asi každý hledá sám sebe. Já našla mojí fyzickou stránku, ale netuším, vážně nevím, jak najít tu psychickou. Ta v zrcadle není vidět..
Dnes jsem zjistila pravý význam spojení "Chyby dělají lidi lidmi". Každý nějakou chybu má a na tvém okolí je, aby je přijmuli, nebo se naučili respektovat. každý nějakou chybu udělal a ještě jich určitě hodně udělá. Ale není čas se zabývat minulostí, nebo promarníme přítomnost.

Tumblr_lmdjt92ish1qjpmnko1_500_large

Blog.cz changed my life.

19. may 2013 at 18:42 | Hani.

DÍKY BLOGU SI VYTVÁŘÍM SVŮJ VLASTNÍ SVĚT.

Bloguji už čtyři roky. Za tu dobu jsem vystřídala spousty blogů a pořád zakládala nové, které jsem opouštěla a následně i mazala. Na tomhle blogu jsem ale našla pravý důvod pro blogování, nebo, jinak - nejdůležitější důvod pro blogování pro mě.
Potkala jsem tady spoustu lidí. Nevím, jestli má cenu je vyjmenovávat... najdete je v menu jsou to blogy a lidi, kteří mi jistým způsobem změnili život. Píšu si s nimi, shoduji se s nimi v ledajakých věcech, ale v některých skutečnostech se zase rozcházíme. Poznala jsem tady lidi, kteří mne vžycky vyslechnou Lidi, kteří mají stejně zájmy jako já a kteří mne nesoudí podle věku, nebo vzhledu. Kteří respektují mé názory, ať už se s nimi stotožňují, nebo ne. Mezi kterými se cítím dobře, někdy i lépe, než v přítomnosti některých skutečných lidí. (Jelikož přátelé se hledají těžko a já si držím úzký kruh lidí, u kterých jsme si jistá, že mi neublíží..)
Někdo si možná řekne, že to, co cítím je až moc přehnané. Že na lidi, se kterými si píšu zapomenu hned, jak naše dopisování zkončí. Myslím si ale, že ti jednotliví se mi vryjou do paměti. Budu si pamatovat, jak jsem se u jejich komentářů usmívala, jak jsem u nich přemýšlela, jak jsem mazala celé řádky, aby komentáře nebyly moc dlouhé, jelikož mám neuvěřitelnou touhu si s každým psát dlouhé komentáře. Jak jsem se radovala, když se mi na blogu ukázal komentář od nich, jak jsem neměla slova, protože jsem s nimi mohla jedině souhlasit. Jak mi jejich články dávaly důvod zamyslet se nad sebou a změnit se. Jak mi jejich články říkaly, jak se cítí. Jak jsem jim chtěla pomoct, i když jsem moc dobře věděla, že toho moc nezmůžu. Jak jsem četla svoje vlastní myšlenky..
Děkuji za komentáře, za každou návtěvu, za všechen čas, který mi věnujete. Zvedáte mi náladu a nutíte mne se smát.
Děkuji. :3

Tumblr_luydlysjgs1qb7b39o1_500_large

Be optimistic.

16. may 2013 at 21:07 | Hani.

KDYŽ BUDEŠ MILOVAT ŽIVOT, ŽIVOT BUDE MILOVAT TEBE.

Bezmyšlenkovitě jsem si prohlížela weheartit a hledala optimistické citáty, které by mojí situaci vystihly. Vrátil se mi ten pocit, že všechno bude vpohodě a znovu jsem si nasadila růžové brýle, které nehodlám sundat, i když vím, že mnoho zkreslují. Srším optimismem.. tím mne napadá - jaký je vlastně rozdíl mezi optimismem a naivitou?
Já osobně si optimismus vysvětluji jako víru v lepší zítřky, v lepší celkově všechno. A naivitu... víru v lepší žítřky, bez připuštění, že by to mohlo být jinak, asi. Vlastně jsem teď zjistila, že v tom vlastně žádný rozdíl nevidím. Možná je to mým věkem, možná neporozuměním některým věcem. Každý si věci vysvětluje jinak. Ale... jsme tedy optimista, nebo jenom malá, naivní holka?
Věřím v lepší řítřky, věřím v happy-endy. Věřím na dobré lidi, věřím na lepší budoucnost. Jsem naivní? Jsem hloupá? Nebo jsem optimistka? Nebo něco mezi vším? Považuji se za optimistu. Ale já o sobě vlastně nevím nic, jelikož každý na sobě nevidí moc chyb. Třeba jsem někdo jiný, než si myslím, že jsem. Ale v mém věku asi každý hledá dám sebe...
Ráno vstávám a doufám, že se, stejně jako předešlý den, stane něco, co mi vylepší další den, zvýší mi tep, zajistí klidné sny. Věřím v to. Je to dobře, nebo špatně?
Asi na to jen tak nepřijdu, ráda přemýšlím, ale na některé otázky zkrátka odpověď nenajdu. Ať už jsem jakákoli, asi taková ještě dlouho zůstanu. Lidi se nějak radikálně nemění, jen mění názory. Já se zatím budu učit žít v symbióze s těmi podivnými stvořeními, kteří si říkají lidé. Další otázkou je, jestli to vůbec jde.

Tumblr_lry0ncte2j1qerie6o1_500_large

V každé nenávisti je kapka závisti.

11. may 2013 at 17:47 | Hani.

TO NE, ŽE BYCH TĚ NENÁVIDĚLA. JEN NEJSEM ODVÁZANÁ Z TOHO, ŽE EXISTUJEŠ.

Včera jsem jen tak, bezmyšlenkovitě projížděla internet a narazila jsem na slečnu, která bydlí kousek ode mne. Musím se přiznat, nemám jí ráda, protože je všude a všichni o ní musí vědět. Facebookovou zeď spamuje svými gify a fotkami, statusy o jejím klukovi a nové barvě vlasů. Vím, že není fér, abych ji neměla ráda, když ji neznám, ale nedokážu pochopit, jak někdo tak arogantní může mít tolik obdivovatelů. Vyretušované fotky, prodloužené vlasy a přepudrovaný obličej z ní dělá ideál krásy. Přitom ji stačí potkat ve městě a zjistíte, kolik toho photoshop umí.
Přes to, že mi vadí nemůžu říct, že ji nenávidím. Je ve mě něco, co mě nutí číst její zeď a prohlížet si její fotky. Podívat se na její odpovědi na asku, na její blog, nebo tumblr. Co je to? Zvědavost, které mám více než dost. Zřejmě. Nejsem si jistá.
Se znechuceným výrazem jsem otevřela její blog na tumblru. Hned na mne vyskočila její fotka a pár gifů. Klasika, čekala jsem to. Všimla jsem si přehrávače muziky. Než jsem stačila ubrat repráky, začala skrz moji zamilovanou písničku hrát nějaká jiná. Ed Sheeran. Ah, miluju jeho písničky. Chtěla jsem to okamžitě vypnout, ale také jsem chtěla slyšet ostatní její oblíbené songy. Neuvěřitelné, poslouchá podobné písničky co já. Některé ani neznám. Najednou ve mě ta znechucenost povolila a já zjistila, že za jejími gify, vyretušovanými obrázky a i za její tumblrem stojí spousta práce, i když na počítači. Měla bych si vážit, že sis s tím dala tolik úsilí a strávila s tím tolik času. Zjistila jsem, že některé věci bych ani já nedokázala.
Asi mám trošku jinou povahu, ale příčí se mi dávat své fotky na internet a ještě více, dávat tam vyretušované, nebo jinak upravené obrázky. To se radši pořádně vyfotím, než to pak zachraňovat editorem.
Jestliže měla v plánu, aby o ní všichni věděli tak se jí to povedlo. A v konečném výsledku je jedno, jestli ji všichni znají jako suprovou kamarádku, nebo arogantní a namyšlenou holku.
Přišla jsem na to, že v každé nenávisti se skrývá kousek závisti. Sice nesnáším, jak se všude vtírá, ale obdivuji, jaký má hudební vkus a jak se vlastně dokáže stát středem pozornosti. Já to neumím. Není tedy nenávist jen převlečená závist? Podle mého někdy ano. Ale jen někdy.

Tumblr_lmyfljufdb1qfdwsio1_500_large

Ten pocit ze mne spadl. Byla to rána jako z děla.

8. may 2013 at 19:09 | Hani

CHCI SE VRÁTIT ZPĚT A ŘÍCT SVÉMU STARÉMU JÁ, ŽE BUDE LÉPE.

Vysvitlo sluníčko, jeho paprsky, které se draly skrz záclony mne probudily. Skvělý začátek nového dne. Nového, možná lepšího.
Po napsání minulého článku za mne všechen ten pocit a výčitky spadly. Byla to opravdu velká rána, jako když upustíte bowlingovou kouli. Ustala bolest na hrudníku, ustalo přemýšlení nad budoucností a minulostí. Myslím,že je to i díky vašim pozitivním komentářům a všem za ně moc děkuji.
Když pominu neustálou bolest hlavy, která mne trápí už asi týden, jsem naprosto v pořádku. Fyzicky a i psychicky. Včera jsem navštívila Plzeň, která je od nás asi svě hodiny cesty. Procházka po obchodě a být v přítomnosti lidí ve mě vždycky vzbuzovala zvláštní pocit. Nemám ráda moc lidí na jednom místě, ale pomohlo mi to, potřebovala jsem být mezi lidmi. Zkoušení oblečení, očuchávání vůní a jedení jídel ze fastfoodů mne probralo z mého smutku a úžírání se minulostí. Navíc jsme si s rodiči a bráchou zašli na Iron Mana 3, ale já jsme spíše byla mimo z ukázky na film o One Direction, This Is Us. Překvapivě se mi ten film líbil, snad nejlepší díl z těch tří "Iron Manů".
Myslím, že jsem se snad tý "depky" zbavila. Uvidíme, jak to bude v pondělí, kdy se s ním uvidím. Máme totiž ve čtvrtek a v pátek prázdniny a tak se neuvidíme dříve. Je to dobře, nebo špatně? Nejsem si jistá. Každopádně co se má stát, stane se, ať se můžu trápit jak chci.
Cítím se jiná. S novou krvní v žilách, s novým elánem a chutí do života. Znovu se umím od srdce zasmát a to mi nejvíce chybělo. Došlo mi, že s minulostí už nic neudělám. Nebyla to moje první, ani poslední chyba. Lidé chyby dělají a já jsme jen obyčejný člověk.
Když jsem vyšla ze sálu v kině, připadala jsme si zranitelná a obyčejná. Neumím sestavit stroje, neumím létat, neumím rychle běhat, jako ti superhrdinové. Prostý život má ale své kouzlo. Nemusím umět létat, abych mířila ke hvězdám. Já jsem totiž mnohem výš.

Tumblr_lys7x1dpsv1qjhi13o1_500_large

"Ne" jako zbraň hromadného ničení.

6. may 2013 at 19:24 | Hani

BUDU SILNÁ, PROTOŽE VŠECHNO SE ZLEPŠÍ. TEĎ JE MOŽNÁ BOUŘLIVO, ALE NEMŮŽE PRŠET NAVŽDY.


Moje deprese vesele pokračuje. Proto nebudu nikoho nutit tenhle článek číst a hodím ho pod perex. Nechci kazit náladu ostatním.. :)

Všichni nemůžou být pořád spokojení...

5. may 2013 at 14:39 | Hani

SMUTEK JE OD TOHO, ABYCHOM BYLI VÍCE ŠŤASTNÍ, AŽ SE BUDE DAŘIT.

Všichni jsou nějak smutní. Koukám, že nejsem sama, koho zasáhla rychlá změna počasí. Potřebujeme sluníčko. Nějak postrádám jaro, pampelišky a příjemné teplo. Jakoby po zimě přišlo rovnou léto a s ním i úporné pařáky a bouřky.
Nějak si nerozumím. Všechno se daří, jenom já v tom musím vidět něco černého. Na druhou stranu... každý má svou temnou stránku. Důvěra je křehká věc, je snadné ji rozbít, ale hodně složité ji dostat zpět.
Kolem mě žije spousta podivných stvoření. Přetvařují se, jsou falešní. Jenom já se tu touhu být v něčích očích lepší potlačuji. Nebo se o to alespoň snažím. A jestli úspěšně? Na to se nemůžete ptát mne, protože člověk na sobě moc chyb nevidí. Ale umí je hledat na ostatních.
Není to vlastně ani zloba, jako spíše strach a nedůvěřivost. Snadno si někoho oblíbím, ale někoho si od-oblíbit je složité.
Člověk nemůže a ni neumí být pořád šťastný. Já jsem na jednu stranu neuvěřitelně šťastná, ale prostě se nemůžu ubránit pocitu, že to všechno nemusí být pravé. I když někteří lidé říkají, že je to nadmíru jasné, mě to přijde až moc snadné. Život přece není snadný..
Nebudu se usmívat, když se na to necítím.
Ale už chci aby ta zatracená 'depka' byla pryč, protože bych si ráda zase užívala života.
Venku je sluníčko, ale jakmile vyjdu ven, hned zalezu dovnitř, protože je mi horko. Všechno má své pro a proti. Nic není zadarmo. Něco tojí peníze, něco čas. A něco stojí důvěru. Ale proč všechny házet do jednoho pytle? Všichni přeci nejsou zlí. Teda, doufám že ne.

Tumblr_lnvjylwkru1qfxwzho1_500_large

Sladkohořká zamilovanost.

2. may 2013 at 20:42 | Hani

Z A M I L O V A N Á . . .

Dneska jsem docílila závěru, že jsme do něj buď blázen, nebo, že si všechno moc beru. Možná obojí.
Asi na mne působí změna počasí. Možná změna času. Možná ten neuvěřitelný skok zpátky do školy. Přišlo to tak rychle, prázdniny utekly jako voda. Jako celý vodopád. Měla jsem důvod proč se těšit do školy.. jenom nevím, jestli jsem to chtěla zrovna takhle.
Mám takový zvláštní pocit. Mám motýlky v břiše, jen nevím, co tam dělají. Snažím se pochopit, jak se mi někdo dokáže tak snadno dostat do hlavy. Já tomu nerozumím. Rozumím rovnicím, rozumím chemickým reakcím, rozumím fyzice. Ale obyčejné mezilidské vztahy mi dělají problémy.
Asi je to věkem, možná dětskou naivitou. Umím předpokládat, neumím věštit. Sny se mi prolínají s realitou a já už se v tom nevyznám. Nemůžu se chovat jako ve snu. Nemůžu skočit z mostu a probudit se. Když zkočím, už se neprobudím. A já už nevím co je pravda a co ne.
Lidská faleš je všude. Bojím se, že je i tam, kde by vůbec neměla být. Bojím se, že se mi moje důvěřivost vymstí. Nerozumím sama sobě. Vím ale, že se blíží čas, kdy buď zjistím to, co tuší můj mozek, nebo to, že mi napovídá moje srdíčko. Jen doufám, že ten okamžik nepřijde moc brzy.

Large

První máj.

1. may 2013 at 22:04 | Hani

P R V N Í M Á J

Co si představíte, když se řekne 1. máj? Někdo mi možná řekne Svátek Práce, ale většinu asi napadne polibek pod rozkvetlou třešní. K prvnímu dni pátého měsíce to asi patří.
Ale... jestli ke dní 1. května patří polibek pod třešní, k Vánocům dárky a stromeček, k Velikonocům pomlázky a vajíčka... Jestliže k létu patří horko a k zimě mráz... ke komu patřím já? Čí vlastně jsem? A kdo jsem?
Asi mi to nikdo nepovíte. Asi mi to nepoví ani kamarádka. Možná moje maminka. Ale jak to můžou vědět ostatní, když to nevím ani já sama?
Tolik otázek a tak málo odpovědí. Když se nad tím zamýšlím, každý něčí je, každý k někomu patří. Každému patří nějaká věc. Já patřím do své rodiny, mě patří třeba... moje sny. Sny, moje myšlenky a úvahy, to je to jediné, co mi nikdo nevezme. Nikdo o nich neví, nikdo je neslyší, nikdo mi je nemůže vyčítat. Nikdo mi je nemůže ukrást.
Sny jsou, podle mého, od toho, aby obyčejný člověk mohl, alespoň ve své mysli, žít to, co chce. Dostat co si přeje. Dělat to, co ho baví. Každý své sny má a určitě se jich jen tak někdo nevzdá.
Zatím ještě moc 1. máj, nebo, chcete- li svátek práce moc neprožívám. Možná je to mým věkem, možná touhle dobou. Každopádně, na polibek pod rozkvetlou třešní si asi budu muset ještě počkat. Doufám, že do té doby neuschnu. Ale pořád o tom polibku můžu snít...

Large

Celebration of witches.

30. april 2013 at 22:56 | Hani

I ' M T H I N K I N G

Slavení čarodějnic. Pamatuji si, když jsem jako dítě chodila k sousedům, stála u ohně, opékala si vuřty a čekala, až strýček přinese čarodejnici kterou bychom mohli spálit. Vyvolává to ve mně pocit nostalgie.
Zajímalo by mne, jak tento svátek vznikl. Nikdy jsem o tom nic nečetla, ale už se mi ani nic hledat nechce. Poslední roky už nechodím k sousedům, ale do sousedního městečka. Tam není pohodová nálada, vlastně, asi ano, ale ne pro mě. Potkávám tam opilé vrstevníky. Nepiju, nekouřím. Jsem asi jediná z mého okolí. Je mi smutno. Připadám si sama. Kdo ale dělá chybu? Já, když nepiju, nebo oni, když pijí?
Nevím co si mám myslet o lidech, kteří se sníží natolik, aby to dělali. Podlehli tlaku okolí? Nechtěli být srabi? Lidé, kteří jsou (nebo byli?) inteligentní, kteří měli na vysvědčení vyznamenání najednou projdou s odřenýma ušima.
Neříkám, že všichni co kouří a pijí jsou špatní. Ale dělat tyhle věci jen z machroviny mi přijde jako největší pitomost.
Asi jsem puťka, ale je mi líp.
Vlastně pro mě ten déšť byl vysvobozením. Na jednu stranu jsem tam tak moc chtěla, ale na druhou ne. Protože bych se na moje spolužáky pak nemohla podívat. Asi žiju někde jinde, v jiném světě než oni. Malé provázky vody a slabý vítr to za mne vyřešil.
Asi si o mě budete myslet jak zkazím srandu a tohleto, támhleto... ale je to můj názor, za kterým si stojím. Nic mi neuteče. Neříkám že nikdy neochutnám chuť alkoholu a cigaret, ale myslím si, že mám ještě čas. Čas který se krátí.

Tumblr_m9vpvkr45s1re4amro1_500_large

I have children's mind. Forever... ∞

29. april 2013 at 18:28 | Hani

I ' M T H I N K I N G

Sedím u počítače a přemýšlím, jaký článek dneska napíšu. Baví mě to.. hrozně moc bych chtěla vydat knížku. Ne být spisovatelka, vydat knížku. Hrozně závidím lidem, kterým se to povedlo. Ale já zatím ani nenajdu téma pro obyčejný článek.
Víte, dětské sny, to je snad to nejkrásnější. Chtěla jsem být princeznou, zpěvačkou, tanečnicí... Chtěla jsem dlouhé vlasy, ale stejně jsem se nakonec ostříhala. Chtěla jsem být navždy dítětem, ale stejně jsme vyrostla. Chci zpívat, chci psát. Chci dělat co mě baví... Chci toho spousty, ale co se mi nakonec vyplní?
Chci nahrávat písničky, chci psát na blog. Chci mít křídla. Proč toho tolik chci, ačkoli vím, že i když to udělám nestanu se tím, čím chci být? Proč mi moje ještě dětská mysl říká, ať do toho jdu, ať si věřím, ačkoli moje dospělá část říká že je to pitomost? Protože vím, že nemůžu poslechnout obě strany. A jak to dopadne? Zařídím se podle dětské mysli, pak všechno vrátím zpět, protože mi má dospělejší část řekne, abych litovala. Budu litovat. Budu se stydět. Ale stejně mě to bude trápit.. jsem nerozhodná. Věřím ve šťastné konce, ale život není pohádka. Nebudu princeznou, nenahraju písničku, kterou by lidi poslouchali, ačkoli hudba je něco, co mě naplňuje. Nevydám knížku. Budu normální člověk bez křídel slávy.
Nevím, jestli se smířím, že čas neúsprostě běží. Bojím se, že to všechno zkončí moc brzy. Že vyrostu a najednou přestanu přemýšlet jako dítě, že vyrostu a už jím zkrátka nebudu.
Každopádně... než budu dospělá, uběhne ještě hodně vody. Určitě si stihnu vyplnit alespoň některé z mých dětských snů. A vidíte? To je to děstké přemýšlení. Věřím tomu. Ale pořád lepší být dospělým dítětem, než dítětem moc dospělým, ne?

Velký

I feel high. So high. ♥

27. april 2013 at 20:40 | Hani
I ' M T H I N K I N G . . .
Ten pocit, když jde naproti vám. Ten pocit, když slyšíte jeho jméno.
Dá se to popsat slovy? Ne. Nemůžu sem napsat, jak se cítím, nemůžu popsat, jak se neovladatelně usmívám, když mi řekne "Haničko", když za mnou přijde do třídy, když se mě dotýká. Když hraje na kytaru... Štěstí? Radost? Ne, ani jedno. Asi se budu muset smířit s tím, že mé pocity nezapíši.
Změnila jsem se. Vím to. Nespím. Nespím, protože pokaždé když zavřu oči, vidím ho před sebou. Usínám s jeho jménem na mých rtech. Vídám ho ve snech. Celý můj svět se točí na druhou stranu. Jsem jiná. On mě změnil.
Chodím v kruzích. Topím se. Jsem opilá láskou.. a víte v čem je problém? Nechci vystřízlivět. Nechci se zachránit. Nechci.
Je to extáze. Nemůžu se nabažit jeho dotyků. Nemůžu se přestat usmívat, když ho vidím jak míří ke mě. Nemůžu se přestat usmívat, když si o něm s kamarádkou povídám.. Ne, ani jí to nemůžu říct...
Maluju si světlou budoucnost. Nejsem hloupá, jsem jen snílek. Nejhorší bude, až zjistím, že některé se sny se prostě nezmění v realitu...

Large

 
 

Advertisement